KSČM

Současná politická situace by mohla leckomu připadat jako přímá cesta k předčasným volbám. Jak již řekl prezident Zeman při jmenování úřednické vlády pana Rusnoka, jedná se o nejčistší krok pro rozpuštění sněmovny a vypsání předčasných voleb. Co to znamená pro nás mladé?

To, že bychom již nejspíš v září mohli napomoci vzniku spravedlivější vlády, složené ze stran levého spektra, která by dozajista měla u občanů větší podporu než současná koalice.

Težko ale říci, zda to opravdu bude tak snadné. Stačí se podívat na úhybné manévry koaličních stran. Pseudostrana LIDEM mění svá rozhodnutí téměř co hodinu a TOP 09 porušuje jen pár dní staré sliby o podpoře návrhu na rozpuštění sněmovny, ovšem čelní představitelka ODS Miroslava Němcová zřejmě hodlá zajít ještě dál.

Podle vyjádření pro ČT24 se chce odmítnutím Rusnokovy vlády vyhnout opakování situace z února 1948. Copak se nacházíme v situaci, jaká byla v roce 1948...?! Dle mého názoru je problém jinde.

Podle mě je toto první krok k tomu, aby se další existence této zdiskreditované vlády, která nemá již delší dobu podporu ani 10 % voličů, začala opírat o tzv. nebezpečí komunismu. Tento názor primitivního antikomunismu jsme doposud slýchávali zejména z úst paní Peake, která vždy když podpořila po nějakém skandálu vládu, tvrdila, že oni jsou jediná hráz před příchodem »komunistického zla«.

Obhájí si tedy koalice svá křesla, navzdory vůli občanů a prezidenta, díky tomu, že opět vytáhnou strašáka komunismu? Vždyť i komentátor Hospodářských novin Jindřich Šídlo přiznává, že podobné strašení je od pravice laciný krok. Kolik voličů může tedy ještě dnes naletět na neopodstatněná a demagogická tvrzení o nebezpečnosti legitimní parlamentní strany?

Říká se, že kdo chce psa bít, hůl si vždy najde. Ano, antikomunisté v mnoha případech odmítají slyšet i relevantní fakta, pokud se neshodují s jejich přesvědčením, a mnohdy zavrhují diskusi na téma reformy či pravé podstaty komunismu (mluvím z vlastní zkušenosti)..., ale opravdu kvůli tomu přehlídnou všechna pochybení pravicové vlády a odpustí všechny skandály? A mají občanští demokraté v této situaci, po neslavném konci »pana čistého«, vůbec právo se přirovnávat k zachráncům demokracie, nebo jde jen o nechutnou hru na city pravicových voličů? Dostanou tedy nakonec šanci navzdory názorům demokratické většiny »zachraňovat« demokracii?

Závěrem bych chtěl podotknout, že osobně doufám v brzké předčasné volby. Pokud se tak nestane, pak doufám, že voliči nezapomenou nejen na excesy Nečasovy vlády, ale rovněž na tuto závěrečnou agonii, kterou způsobuje naší zemi trio Němcová, Peake a Kalousek.

Jakub MERC