KSČM

Rozhovor Haló novin s předsedou Národní rady Klubu českého pohraničí Rudolfem Peltanem

Právě je tomu 25 let, co byl zaregistrován spolek, dříve občanské sdružení, Klub českého pohraničí (KČP). Slavnostní shromáždění ve Žďáru nad Sázavou, na které jste pozvali řadu spolupracujících organizací a hostů, bylo důstojné. Jaký jste měl pocit, když jste viděl zcela zaplněný sál a nástup vlajkonošů s klubovými prapory za zvuku husitského chorálu?

Mé pocity je těžké vyjádřit několika slovy. Přiznám se, že jsem byl, jak se říká, naměkko, musel jsem potlačovat slzy při pohledu na více než 400 účastníků shromáždění, z nichž vyzařovala morální síla a odhodlání bránit a obhajovat historickou pravdu. Současně jsem si uvědomil vážnost a ohromnou morální odpovědnost, která pro mne vyplývá z funkce předsedy NR KČP.

Tuto dobu si přece musíme pamatovat všichni, kterým není lhostejné, co se v naší vlasti událo od převratu v roce 1989. Byla to doba, kdy došlo k závažným protilidovým změnám u nás, kdy hlasatelé hesel o demokracii, pravdě a lásce začali demontovat všechny materiální, kulturní a morální hodnoty vytvořené lidskou prací a kdy začali přepisovat naše dějiny.

Mnozí lidé se tehdy báli postavit čelem na obranu českých národních zájmů a na obranu historické pravdy. Ovšem našli se na různých místech naší vlasti lidé, kteří nepodlehli politickému, ideologickému a psychologickému tlaku polistopadových politiků a režimních historiků a postavili se na odpor proti hanobení naší historie, proti rozbití Československé republiky, proti zavlečení republiky do politických, ekonomických a vojenských struktur Západu.

Jednadvacátého května 1990 se v Chomutově sešlo deset členů 35. ZO KSČM a ti se usnesli založit vlasteneckou organizaci s názvem Klub přátel českého pohraničí. Byl to výraz protestu proti narůstající hrozbě germanizace a oživování politiky německého revanšismu, čemuž začínali v českém prostředí otevírat prostor i někteří zdejší veřejní představitelé.

Připomeňte, prosím, tyto zakladatele klubu.

Byli to František Baňka, Jan Hrdlička, Michal Karolín, Jaroslav Konečný, Jan Kováč, Anna Maňásková, Jaroslav Pospíšil, Karel Prokš, Emílie Řapíková a Václav Šedivý. Předsedou se stal Václav Šedivý a prvním oficiálním mluvčím Vladimír Šíma. Není to snad příliš patetické, když řeknu, že jejich jména budou zapsána zlatým písmem do základního kamene našeho klubu i do pokrokových dějin našeho národa. Význam jejich činu totiž spočívá v tom, že byly položeny ideové a organizační základy kvalitativně nové organizace v podmínkách restaurace kapitalismu v ČR. Na slavnostním shromáždění ve Žďáru jsem řekl, že byly do úrodné půdy naší země zasazeny kořeny mohutné české lípy, která v průběhu růstu vytvářela větve košatého stromu, jímž je dnes KČP.

Lidé si samozřejmě pamatují výroky tehdejšího prezidenta Václava Havla a jeho kancléře Karla Schwarzenberga k vysídleným Němcům…

To byl další podnět, který spojil zakladatele KČP – omluva bývalým občanům ČSR německé národnosti od tehdejšího prezidenta Havla za tzv. vyhnání. Přitom tito bývalí naši spoluobčané zradili svou bývalou vlast a byli na základě závěrů Postupimské konference a ústavních dekretů prezidenta ČSR Dr. Edvarda Beneše odsunuti tam, kam si přáli: Heim ins Reich!, tedy domů do říše.

Po vlastizrádné Havlově omluvě rostly prudce revanšistické požadavky sudetoněmeckého landsmanšaftu. Jejich cílem byla, a stále je, likvidace ústavních dekretů prezidenta ČSR Dr. Edvarda Beneše. Prezident Beneš byl a je i nadále označován německými revanšisty a českými kolaboranty za zločince, za člověka, který by měl být postaven před mezinárodní soud.

Zajisté jste sledovali letošní sudetoněmecké dny v Augsburku, kde Bernd Posselt řekl, že je na Češích, jestli se rozhodnou zrušit prezidentské dekrety. Ovšem ve zrušení dekretů doufá. Je jasné, že neustálými tlaky a masírováním německé i české veřejnosti k tomu připravují půdu, a to je velké nebezpečí!

Jak se KČP dále rozvíjel v devadesátých letech?

Důležitým mezníkem v dalším rozvoji hnutí byla schůze zakladatelů a aktivistů za účasti předsedů již ustavených místních poboček z Chomutovska, Ústecka, Mostecka, Lounska, Teplicka, Děčínska, Karlovarska a Chebska uskutečněná 16. května 1992 v Ústí nad Labem. Účastníci této schůze přijali rozhodnutí, že chystané občanské sdružení ponese název Klub českého pohraničí pro Čechy, Moravu a Slezsko a bude sdružovat občany bez rozdílu politické a národnostní příslušnosti a náboženského vyznání. Na této schůzi byl přijat návrh organizačního řádu, rámcového programu, byli zvoleni první funkcionáři přípravného výboru Regionální rady KČP. Do funkce předsedy přípravného výboru byl zvolen Vladimír Šíma. Registrace proběhla 22. července 1992. Tímto dnem se stal KČP oficiálně občanským sdružením, které je dnes jedním z nejpočetnějších a nejaktivnějších vlasteneckých spolků a také nejuznávanějších spolků v ČR.

Dlužno zdůraznit, že zakladateli KČP byli komunisté a že nejaktivnější byli lidé v severním a západním pohraničí naší vlasti – na Chomutovsku, Teplicku, Ústecku, Lounsku, Děčínsku, Karlovarsku a Chebsku.

Další kluby vznikaly v Liberci, Jablonci nad Nisou, Praze, Chýni u Prahy, ve Znojmě, v Milířích na Tachovsku, na Olomoucku, v Jablonném pod Ještědí, v Jiříkově na Děčínsku, v Javorníku na Šumperku, Srní na Klatovsku a v dalších městech a obcích ČR. První národní sněm KČP se konal v Ústí nad Labem v roce 1994.

KČP vydává časopis Hraničář. Jaké se těší popularitě?

Velké. Tento zpravodaj dodnes zapaluje, vychovává a vzdělává občany naší republiky. Pomáhá organizovat činnost KČP a vlévá sílu, naději a odhodlanost do našich srdcí v boji za historickou pravdu a lepší budoucnost naší vlasti.

K rozhodnutí vydávat časopis došlo na schůzi přípravného výboru v roce 1992. Jeho prvním šéfredaktorem se stal velký vlastenec Zdeněk Blahout. Blahoutovými pokračovateli byli Miroslav Urban a Václav Šípek. Jim v mnohém vděčí KČP za svou dnešní sílu, organizovanost a ideovou jednotu v boji za české národní zájmy. Ne náhodou bylo Hraničáři po IX. národním sněmu (2014) předáno nejvyšší klubové vyznamenání Vlastenecký řád KČP. Poděkování patří všem jeho tvůrcům, dopisovatelům, distributorům…

Klub českého pohraničí je živoucím příkladem česko-slovenské vzájemnosti. Jak pevné jsou vaše kontakty se Slováky a Slovenskem?

Velmi pevné. Stále ctíme odkaz Československé republiky, což se projevuje mj. i tím, že na našich shromážděních hrajeme a zpíváme československou hymnu. Projevuje se to také organizačně. Máme dva oblastní kluby na Slovensku: KČP Stredné Povážie a KČP Východné Slovensko. Jsme pyšní na tuto spolupráci. Vítáme také pravidelná setkávání se slovenskými pohraničníky v Bratislavě či Děvínské Nové Vsi.

Pravidelně naše kluby jezdí do slovenského Varína. Tato tradice vznikla tak, že se na základě osobní iniciativy Milana Richtera obnovila akce Po stopách bojů s banderovci na Slovensku zahájená ještě studenty fakult tehdejší VŠ SNB v roce 1977 u příležitosti 30. výročí porážky banderovských band na Slovensku. V srpnu roku 1991 se uskutečnilo první přátelské setkání Čechů a Slováků ve slovenské obci Varín, kde u pomníků příslušníka SNB a bojovníků SNP demonstrovali účastníci tohoto setkání svou věrnost odkazu hrdinů SNP, příslušníků SNB a čs. armády, kteří zastavili krvavý pochod banderovců směřujících přes území ČSR do americké okupační zóny v poválečném Německu. Účastníci tohoto setkání vyjádřili věrnost společnému státu Čechů a Slováků – to bylo půl roku před jeho rozdělením, přesněji rozbitím polistopadovými politiky.

Setkání občanů Čech, Moravy a Slovenska se v obci Varín i na vrchu Zvonica u památníku francouzských partyzánů padlých ve SNP uskuteční i v letošním roce, v pořadí jako již šestadvacáté. Bude to v sobotu 2. září.

Vaše kluby si zakládají na svých praporech. Kdo přišel s tímto nápadem a co pro KČP prapory znamenají?

První prapor KČP představil na proletářském srazu na Pomezních Boudách v Krkonoších Bruno Fišer. V dalších letech byl jeho důstojným pokračovatelem Miroslav Mudroch. Prapory vyjadřují vztah k našemu programu a hrdost. My se nestydíme za naši práci, prapory se pyšníme. Praporečníci s nimi stojí čestnou stráž u pomníků apod.

Praporů máme 64. Jednotlivé kluby si na nich opravdu velmi zakládají, berou je všude na akce. Právě ve Žďáru jsme představili nový, velký prapor KČP jako celé organizace.

Důležitou událostí v historii KČP se stalo shromáždění bývalých čs. pohraničníků na pražském Smíchově v roce 1997. Tam jste zformulovali výzvu, která získala do vašich řad mnoho posil.

Bylo to za účasti bývalého náčelníka Hlavní správy Pohraniční stráže ochrany státních hranic genpor. Františka Šádka a jeho zástupce plk. Pohraniční stráže v. v. Stanislava Šefraného. Toto shromáždění a následná výzva Milana Richtera právě ve vašich novinách pod názvem KČP volá bývalé i dnešní strážce hranic do svých řad přivedla k nám mnoho čs. pohraničníků. Ti svou věrnost ideálům, kterým sloužili, potvrdili svou účastí na prvním celostátním setkání čs. pohraničníků uskutečněném 7. července 2001 v Poběžovicích u příležitosti padesátého výročí přijetí zákona o ochraně státních hranic Národním shromážděním ČSR. Tohoto dnes už legendárního setkání se zúčastnilo více než 500 účastníků, tedy bývalých pohraničníků, jejich rodinných příslušníků, bývalých pomocníků PS a mladých strážců hranic. Za účasti hrdiny osvobozovacích bojů od Buzuluku genplk. Miroslava Šmoldase, který se aktivně podílel na vzniku Pohraniční stráže, přijali účastníci setkání provolání, kterým se přihlásili k pokrokovým tradicím českého národa a odmítli revanšistické požadavky sudetoněmeckého landsmanšaftu.

Toto setkání založilo tradici každoročních setkání čs. pohraničníků u příležitosti výročí přijetí zákona o ochraně státních hranic v místech dislokací bývalých brigád PS, ale i ve vnitrozemí České i Slovenské republiky. Od těch dob jsou českoslovenští pohraničníci, organizovaní v sekcích ochrany státních hranic významným posílením KČP i motorem naší činnosti.

Zákon o ochraně státních hranic přijatý v roce 1951 působí na část veřejnosti a na pravici jako červený hadr na býka. Jak hodnotíte význam tohoto zákona?

Přijetí zákona č. 69/1951 Sb., o ochraně státních hranic, bylo objektivní a potřebnou reakcí na tehdejší situaci v tzv. období studené války. Reakcí na agresivitu zpravodajských služeb západních států, vysoký tlak narušitelů státních hranic oběma směry. Uvedený zákon dal ochranu státních hranic do souladu s vnitrostátním právem, zejména právem státním, správním, trestním i právem mezinárodním.

Uvádíte, že KČP je nejmasovější organizací. Jak početná je vaše členská základna?

KČP má své organizační složky ve většině okresů, ve všech krajích ČR, a dvě oblastní rady KČP ve Slovenské republice. Členská základna čítá cca 10 tisíc členů a členek.

Naše organizační složky jsou ve svém celku důstojným obhájcem dědictví našich předků, národních buditelů, budovatelů a obránců naší vlasti, proto také máme na slavnostních akcích přítomného Choda v chodském kroji coby symbol dávných ochránců hranic.

KČP není uzavřeným spolkem. Spolupracujeme s KSČM a s vlasteneckými a pokrokovými spolky, například Slovanským výborem ČR, Českým svazem bojovníků za svobodu, Levicovým klubem žen, Společností Ludvíka svobody, Vlasteneckým sdružením antifašistů, KSM, Společností česko-kubánského přátelství, Klubem Rusko, spolkem Veteráni ozbrojených sil a bezpečnostních sborů, Asociací Vojáci proti válce, společností Lidé lidem a dalšími.

Vím, že máte také přátele v Německu.

Přátelské vztahy nás vskutku pojí se zahraničními pokrokovými organizacemi, zejména s organizacemi v Německu, jako je Společnost pro právní a humanitární pomoc z Berlína, Revoluční svaz přátel Ernsta Thälmanna z Drážďan a Akční kancelář »Třídní boj proti válce« z Mnichova. S úctou vzpomínáme na genplk. Klause Dietera Baumagartena, plk. Petra Freitaga, plk. Karla-Heinze Katherta, pplk. Hermana Bosche a pplk. Karla-Heinze Wendta, skutečné a věrné německé přátele, kteří se významně zapsali do historie KČP.

Co pro vás znamená čtvrtstoletí činnosti KČP? A mohu mít osobní otázku – kdy jste se do KČP zapojil vy?

Pro mě je to 25 let obětavé vlastenecké práce všech, kteří organizovali a stále organizují naše akce na veřejnosti mezi lidmi, s mládeží na školách, v dětských oddílech, píšou do médií, na náš web, do Hraničáře, jsou distributory knižních publikací a našich velmi populárních kalendářů, pečují o hroby, pomníky i pamětní desky hrdinů na Cínovci, v Krásné u Aše, Hroznatíně, Chebu. Klub českého pohraničí se stal uznávaným a respektovaným spolkem jen díky obětavé práci lidí, kteří často i bez ohledu na své pohodlí i finanční náklady pracovali a pracují ve prospěch celku.

S kolegou Jiřím Pokorným, stávajícím předsedou berounské okresní a krajské rady ve Středočeském kraji, jsme založili klub v roce 2001.

Vloni jsme informovali o instalaci sousoší pohraničníka se psem na vrchu Dyleň. Ale nedopadlo to dobře, majitel pozemku se zalekl štvanice skupiny místních a sochu odstranil. Kde se nyní nachází?

Sousoší se v současné době nachází v depozitáři města Chebu.

Vaším ústředním heslem je »Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast«. Od kdy je užíváte?

Bylo schváleno na IV. národním sněmu v roce 2000 v Hradci Králové. Nyní je budeme uvádět v život ve složitých mezinárodních a vnitropolitických podmínkách. V době destabilizace politické a ekonomické situace v Evropě, ale také v době mimořádného nebezpečí ohrožení míru. Za nebezpečí pro světový mír nepovažujeme Ruskou federaci, ale imperiální politiku USA a jejich nástroj NATO, jehož je ČR, bohužel, právoplatným členem. Právě tuto politiku a předešlou kolonizaci vykořisťovaných zemí Afriky a Asie považujeme za hlavní příčinu masové migrace lidí do Evropy. Proto také jasně říkáme, že tuto obrovskou humanitární katastrofu musí řešit především ty státy Západu, které ji svou politikou zapříčinily.

Pro naši vlast je stejně velkým nebezpečím imperiální politika německé vlády SRN a její podpora požadavkům landsmanšaftu. Jde opět, tak jako v minulosti, o snahy vládnout českou kotlinu a germanizovat český národ. Jejich prvním krokem by mělo být zrušení prezidentských dekretů, které za pomoci novodobých kolaborantů prosazuje landsmanšaft v čele s Posseltem. Jeho výrok »Jsme moudří, jdeme krok za krokem« je pro nás stálým varováním.

V boji za obhajobu historické pravdy neuspějeme bez aktivní spolupráce a součinnosti s pokrokovými spolky, organizacemi či hnutími. Ve volbách do parlamentních i zastupitelských orgánů budou naši členové a příznivci podporovat ty politické či volební subjekty, které budou zárukou českých národních zájmů, přátelství mezi národy, míru ve světě a sociálně spravedlivé budoucnosti.