KSČM

Čím jste komu ublížili,
v Lidicích jste v klidu žili,
do chvíle než lidské stvůry,
na tyranův podnět z hůry,
desátého června k ránu,
otevřely pekel bránu.

Pod dozorem K.H.Franka,
lidský odpad, hnůj, sebranka,
jen vzpomínka na ně zebe,
nadčlověkem zvali sebe,
odvedli svou kati práci,
esesáci, gestapáci.

Započalo odejmutí,
stisky rukou, obejmutí,
k popohnání úder pažby,
zpřetrhány pouta navždy,
od mužů tak děti, ženy,
toho rána odtrženy.

Ukrutnosti dál se děly,
muže na smrt vyváděli,
nejdřív pět, pak po desíti,
smrt si jich víc mohla vzíti.
O své blízké starost hlavou,
šla jim nejvíc před popravou.

Nebyly pak ušetřeny,
ukrutnostem ani ženy.
Po dítěti náruč prázdná,
ukrutnost jim nehorázná.
K smrti ženy navíc z trestu,
v koncentrácích našly cestu.

Vraždění, hrůz málo dosud,
dětem z Lidic stejný osud.
Na ptáčatech, bez rodičů,
ukájel kat svojich chtíčů.
K převýchově děti dány,
umučeny, zplynovány.

Však málo vrahům Lidice,
těch osad, vesnic tisíce.
Nemaje vrah rozpaky,
Ostrý Grúň a Ležáky.
Javoříčko, rovněž Kľak,
svou bolest křičí do oblak.

Když v poslední vrazi křeči,
armádami bráni ztečí,
zalézali jako krysy,
nebojácní vrazi kdysi.
A kde sklepy, domů půdy,
třásly se pak strachem zrůdy.

Ač v Lidicích toho rána,
niť života zpřetrhána,
za dalších let tisíce,
svět bude znát Lidice.
A vrazi mužů, žen, dětí,
už budou navždy prokletí.