KSČM

Straník tehdy kovaný,
v pohodlíčku schovaný.
Z dřiny pot už neznajíce,
jen ten z honů na zajíce.
Módní nosil oblek tesil,
z pozice své lidi děsil.

Lidi chválil nebo káral,
do notýsku body čmáral.
Zapálen byl, straně věrný,
nevěrnému bod dal černý.
Bystrým okem cenzora,
hleděl na lid ze shora.

Přišla doba čarovná,
křivák hned se narovná.
A hned postoj přehodnotí,
modla je mu Havel s chotí.
K zázračnému procitnutí,
po moci jej touha nutí.

Zapáleně, odhodlaně,
působí už v jiné straně.
A že členstvím rozvrátili,
v té předešlé prý jen byli.
Mnoho let a mnoho dní,
on a všichni podobní.

Lid si zvolil bič a pány,
a ty má teď za kumpány.
Kdysi třídně rozkmotření,
zlá krev, sváry a jen tření,
stojí nyní v jednom šiku,
ať rozkradou republiku.

Rozkrádájí, zemi ničí,
o svobodě nahlas křičí.
A ti hubou nejvíc zdatní,
rozprodali vše, co státní.
Trhají zem vlčí smečky,
a lidé jsou za blbečky.

Zloději už lidem vadí,
sliby, žvásty, jazyk hadí.
Ti, kteří nám nejvíc kradli,
z politických výšin spadli.
Kolem sebe kopou nyní,
komunisty za vše viní.

Jak trpěli za totáče,
usedavě mnohý pláče.
Na krajíčku slzy v hlase,
prý chudáci hnili v base.
A dokonce dlouhé roky,
za příživu nebo drogy.

Komunisty nyní špiní,
všichni, kteří nejvíc vinní.
Výčitek svých, kdo se lekne,
vždy nakonec pravdu řekne.
Však nikdy jejich ústa ne,
a svině sviní zůstane.