KSČM

Na otázky Haló novin odpovídá historik docent Miroslav Grebeníček

Vznik první komunistické strany na našem území má své hlubší kořeny a nelze jej posuzovat bez širších souvislostí. Mnozí dokonce mluví o přelomovém okamžiku, což svou konferencí na toto téma potvrzuje současná pravice. Ale proč?

Vaše otázka mne docela pobavila. Přesněji řečeno ta její část, v níž uvádíte, že i současná česká pravice považuje vznik Komunistické strany Československa v květnu 1921, tedy před sto lety, za přelomový okamžik. On to přelomový okamžik skutečně byl. Stejně tak jako Habsburkům a jejich feudálním spojencům ve Svaté alianci se nepodařilo zastavit nástup kapitalismu v Evropě, nepodařilo se kapitalistům v průběhu a po skončení 1. světové války zastavit nástup těch společenských sil, které inspirované Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem se orientovaly na sociálně spravedlivou či socialistickou společnost.

V žádném případě si však nemyslím, že by »naše« pravice uvažovala obdobně, že by dokonce prozřela a přestala veřejnosti dryáčnicky vnucovat takové pojetí našich nejnovějších dějin, kterým degraduje historii na nástroj tupých politických šarvátek prošpikovaných černobílými šablonami. To by totiž Václav Klaus, někdejší předseda Občanské demokratické strany a stále ještě modla české pravice, nerozchodil. Vždyť to byl právě on, kdo při odhalování Marxova pomníku 4. dubna 2018 v jeho rodném Trevíru prohlásil: »Děkuji za pozvání na dnešní setkání, které, alespoň doufám, je protestní, že tedy není ani oslavou, ani pouhým pasivním připomenutím Karla Marxe.« K tomu dodal: »Přišli jsme sem proto, abychom varovali před bagatelizováním vlivu, který Marx měl a pořád ještě má.«

Václavu Klausovi asi vůbec nedocvaklo, že v roce 1999 byl Karel Marx v seriózním průzkumu britské stanice BBC zvolen největším myslitelem tisíciletí. Předstihl tehdy nejen vynikající fyziky Alberta Einsteina a Isaaca Newtona, ale i zakladatele evoluční teorie a moderní biologie Charlese Darwina. Václav Klaus byl však opomenut. Dokonce i jako ekonom. Falešného svitu jeho narcisoidní hvězdy si nikdo nevšiml.

Podstatou nejen Marxova, ale i Engelsova snažení byla starost o slušné a důstojné životní podmínky prostých či neprivilegovaných lidí. Obdivuhodný je i jejich podíl na přípravě nejen změny tehdejšího politického systému, ale také na konceptu zavedení společenské kontroly vlastnictví výrobních prostředků, v níž viděli všelék pro odstranění mnohých neduhů. Třeba toho, že v řadě továren pracovaly za mimořádně těžkých podmínek i desetileté děti.

Marx a Engels pocházeli sice »z lepších rodin«, ale ani jeden z nich si nepřál, aby dějiny přešlapovaly bezradně na místě. A tak vypracovali nejen obecnou obžalobu kapitalismu, ale především pravdivě či plasticky vylíčili tehdejší bídu a utrpení naprosté většiny dělnické třídy. Šlo jim především o to, vysvětlit ono »lidské hemžení» a předložit reálné řešení i perspektivu pro stále širší vrstvy vykořisťovaných lidí žijících bez skutečné lidské důstojnosti na samém pokraji hladu a bídy. Skutečným jádrem jejich snažení byla tedy sociální otázka, bez jejíhož spravedlivého řešení je každý humanismus mnohdy odkázán jen do sféry ponižujícího soucitu a milosrdenství.

Jak Marx, tak i Engels navíc zavrhli jakékoliv myšlenky na kompromis s monarchií a netajili se tím, že v uvolňující se svobodě tisku i dalších liberálnějších opatřeních vidí jen předehru k revoluci, která porazí monarchii a nastolí republiku.

A tak i jejich zásluhou se po celé Evropě vzedmula revoluční vlna dělnického hnutí, které naléhavě potřebovalo teoreticky zdůvodnit své radikální postoje. Z pověření Svazu komunistů se i tohoto úkolu ujali Karel Marx a Bedřich Engels. V předvečer revoluce 1848 spatřil světlo světa Komunistický manifest, v němž je zdůvodněna i teze, že proletariát musí mít svou vlastní politickou stranu – stranu komunistickou.

Neměli bychom si předem vysvětlit, co všechno se pod oním slovíčkem komunistický skrývalo?

Jistě. Ono latinské communis, tedy společný, chápali jako otevřený, a hlavně humánní směr hlásící se k hodnotám solidarity, kooperace a univerzálního lidství. A tak Evropou začalo obcházet strašidlo – »strašidlo komunismu« k jehož svaté štvanici se spojily všechny mocnosti tehdejší Evropy. Té Evropy, která vnesla do života populace sociální nesouměřitelnost, když stále větší díl společenského bohatství byl v rukou stále menšího počtu lidí. To vše postupně aktivizovalo i dělnické hnutí v českých zemích.

Předehrou ustavení vlastní politické strany bylo založení nového dělnického časopisu – Dělnických listů. První číslo tohoto časopisu vyšlo 5. ledna 1872 v Praze. Zpočátku jej redigoval mladočeský novinář Josef Barák, ale brzy byl nucen redakci opustit. Dělnické listy se staly orgánem pražského dělnictva, avšak v jejich redakci se brzy utvořily dvě skupiny. První skupina nadále silně podléhala mladočeskému vlivu, kdežto druhá, kterou vedl Josef Boleslav Pecka a v níž byli Jan Aubrecht, Josef Bernášek a Ladislav Zápotocký, se přikláněla k socialismu.

Pražské Dělnické listy se staly všeobecně uznávaným orgánem dělnictva nejen v Praze, ale i v Liberci, Ústí nad Labem, Brně, a dokonce i ve Vídni. A tak se stalo, že významný podíl na úsilí o vytvoření dělnické strany v českých zemích připadl jak českým, tak i německým průkopníkům socialismu. To se promítlo i do svolání ustavujícího sjezdu rakouské sociálně demokratické strany, na jehož přípravě se výrazně podílel J. B. Pecka, inspirován zejména zkušenostmi Pařížské komuny a idejemi I. internacionály.

Zmíněný ustavující sjezd se konal tajně 5. a 6. dubna 1874 v Neudörflu poblíž vídeňského Nového Města, protože legální sjezd svolaný do Badenu byl zakázán. Rakouská vláda si totiž plně uvědomovala, jaké nebezpečí jí hrozí z politických aktivit dělnictva. Vždyť i neudörfelský sociálnědemokratický program vyhlásil nejen požadavek práva národů na sebeurčení, ale i na »svržení kapitalismu, odstranění třídního panství a nastolení socialismu«. Nově vzniklá strana byla pak označena za státu nebezpečnou a její program za nezákonný.

J. B. Pecka a Ladislav Zápotocký v návaznosti na jisté vnitrostranické rozpory vystoupili pak z redakční rady Dělnických listů a založili nový časopis Budoucnost. První číslo Budoucnosti, která již byla listem vyhraněně socialistickým, vyšlo v Praze 1. října 1874. A právě Budoucnost sehrála v českém dělnickém hnutí zásadní úlohu při propagaci marxismu. V roce 1875 otiskla Budoucnost obšírnou stať Lea Frankela Karel Marx co myslitel a agitátor. Šlo o přehledný výklad života a hlavních Marxových spisů, zvláště Manifestu komunistické strany.

V roce 1876 byl ústřední výbor Rakouské sociálně demokratické strany přeložen z Vídně do Liberce, kde v dané době byla nejsilnější organizace. K jeho respektovaným členům patřili Josef Schiller, Ferdinand Schwarz a Antonín Behr, který se později stal spoluzakladatelem Komunistické strany Československa na Liberecku.

K ustavujícímu sjezdu Komunistické strany Československa však vedla ještě docela dlouhá, a hlavně mimořádně složitá cesta. Řekněme si něco o ní…

Tak tedy v září 1876 na poradě pražských sociálních demokratů s Ferdinandem Schwarzem bylo dohodnuto založit uvnitř Rakouské sociálně demokratické strany zvláštní organizaci českého dělnictva. Avšak až počátkem roku 1878 se vytvořil v Praze prozatímní ústřední výbor, jehož aktivity vyvrcholily založením Českoslovanské sociální demokracie. Stalo se tak na ustavujícím sjezdu 7. dubna 1878 v hostinci U Kaštanu v Břevnově u Prahy. Zúčastnilo se ho 15 delegátů z Prahy, Vídně, Liberce, Duchcova, Roudnice a Plzně. Po sjezdu v Břevnově rozvinula sociálně demokratická strana v českých zemích živou agitační a organizační činnost. Neotřáslo jí ani zatčení a odsouzení účastníků břevnovského sjezdu. Již v roce 1881 stávkovali horníci v Ostravě. O rok později stávkovalo 22 tisíc nýřanských a severočeských horníků. Bylo to v době, kdy v Rakousku nastoupila nová konzervativně klerikální vláda Taaffova.

A právě hrabě Taaffe měl mimořádný podíl na další vlně perzekucí dělnického hnutí. Jeho vláda používala proti dělnickému hnutí nejbrutálnějších prostředků, přičemž je fakticky postavila mimo zákon. Ale i Taaffova rakouská vláda se podle Bismarckova příkladu v Německu pokusila dělnictvo získat takzvaným sociálněpolitickým zákonodárstvím. Dokonce bylo zavedeno i první sociální pojištění. Mnozí dělníci tomu říkali »politika cukroví a biče«.

Změnou taktiky vlády došlo však k rozdělení dělnického hnutí na dva zásadní směry. Sociální demokracie se rozdělila na takzvané umírněné a radikály. Zmíněný rozkol a následné perzekuce způsobily dělnickému hnutí značné škody. Mnoho sociálnědemokratických osobností bylo doslova vyřazeno z politické činnosti. Mezi nimi byl i J. B. Pecka, který odjel roku 1885 do Spojených států severoamerických. Zemřel 25. července 1897 ve věku 48 let takřka zapomenut a vyčerpán nejen stálými boji, ale i dvouletým vězněním po břevnovském sjezdu. Byl to vzdělaný samouk a skutečný průkopník socialismu v českých zemích.

K překonání tohoto rozporu však přece jenom došlo. Kdy?

První úspěšný krok k překonání tohoto rozkolu a ke sjednocení dělnického hnutí byl učiněn 26. července 1885 v Brně na společné schůzi zástupců dělnictva umírněného a radikálního směru. Stalo se tak v návaznosti na velkou stávku brněnských textiláků, která proběhla ve dnech 15. a 23. června 1885. Tato stávka se postupně rozšířila na 62 závodů s 13 tisíci dělníky. Brněnské dělnictvo znovu dospělo k poznání, že k úspěšnému prosazení svých požadavků je třeba »jednoty, organizace a pevného vedení«, což se promítlo i do založení nového dělnického časopisu s názvem Rovnost. Její první číslo vyšlo 20. srpna 1885, přičemž od svého vzniku vychovávala dělnictvo v duchu socialismu. Tento úkol Rovnost úspěšně plnila, o což se zasloužil i její první redaktor Pankrác Krkoška.

V létě roku 1887 byly rozpory v českém dělnickém hnutí v zásadních otázkách téměř překonány. Slučovací sjezd českého dělnictva se uskutečnil ve dnech 25. a 26. prosince 1887 v Brně v Lužánkách. Organizačním a politickým pilířem sjezdu byl Josef Hybeš, který vypracoval i hlavní sjezdové dokumenty. A tak zásluhou Rovnosti, brněnských socialistů a Josefa Hybeše se podařilo rozkol překonat a obnovit jednotu Českoslovanské sociálně demokratické strany. Nelze opomenout ani rezoluci o národnostní otázce, která jednomyslně odsuzovala národnostní útisk a proklamovala právo národů na sebeurčení. Lužánecký sjezd také stanovil, že socialismu může dosáhnout »jenom strana dělnická cíle znalá a v politice vyškolená«.

Následně byl pak svolán i slučovací sjezd Rakouské sociálně demokratické strany, který se konal od 30. prosince 1888 do 1. ledna 1889 v dolnorakouském městečku Hainfeldu. Do předsednictva tohoto sjezdu byl zvolen i Josef Hybeš. Určující otázka, zda svrhnout kapitalismus násilnou, či nenásilnou cestou, o kterou byl sveden boj mezi umírněnými a radikály, byla na hainfeldském sjezdu nakonec vyřešena kompromisem. Sjezd přijal formulaci, že dělnictvo usiluje o odstranění kapitalismu »všemi účelnými a přirozenému právnímu vědomí lidu odpovídajícími prostředky«.

V dalším období byla činnost rakouské sociální demokracie výrazně ovlivňována činností II. internacionály, která byla založena 14. července 1889 v Paříži. Na jejím ustavujícím sjezdu byli zástupci nejen Rakouské, ale i Českoslovanské sociální demokracie Josef Hybeš, Jiří Habrovský a Vilém Körber. Ustavující pařížský kongres II. internacionály v návaznosti na stávky a protestní demonstrace chicagských dělníků v květnu 1886, po kterých bylo několik nevinných dělnických funkcionářů americkou justicí odsouzeno a popraveno, rozhodl o prvomájovém svátku pracujících slaveném na celém světě.

V českých zemích byl 1. máj poprvé slaven v roce 1890. Šlo o první masovou dělnickou demonstraci v celorakouském měřítku. Psal o ní Jan Neruda ve svém nadšeném fejetonu v Národních listech. Ovšem mnozí mudrlanti to od převratu v roce 1989 vidí jinak. Tak například publicista Karel Steigerwald napsal: »První máj nemá žádný smysl, zrušte ho, oslavovat práci a vzdávat jí čest je nesmyslné. Nikdo normální to nedělá.«

Tak to jsem vůbec netušil, že Jan Neruda, český básník a prozaik generace almanachu Máj, nebyl normální…

Možná je to všechno ovšem jinak, možná nejsou normální mudrlanti, jimž nedochází, že touha amerických dělníků po svobodné práci měla své opodstatnění.

Omlouvám se za svůj vstup do vašeho vyprávění. Pokračujte, prosím…

V pořádku. Právem tedy revoluční dělníci zahájili boj prostých lidí na celém světě za lepší, a hlavně sociálně spravedlivější budoucnost. Což se projevilo i v roce 1893 na sjezdu v Českých Budějovicích, kdy došlo k osamostatnění Českoslovanské sociálně demokratické strany. Sociálně demokratická strana se tak stala v 90. letech 19. století nepřehlédnutelnou politickou silou. Vyrovnala se s perzekucí rakouské vlády a prosadila se jako legální složka veřejného života. Vedle jednoznačně kladných stránek existovaly v sociálnědemokratickém hnutí i jisté zvláštnosti či problémy, které se pak zřetelněji projevily koncem 19. století, přičemž velmi hmatatelnou podobu získaly až na počátku 20. století.

Tak jako naprostá většina sociálně demokratických stran nebyla však ani česká sociální demokracie schopna postavit se na zásadní protiválečné pozice. Navíc jí stále hrozila perzekuce ze strany monarchie. A právě v této hektické době převzal plnou odpovědnost za politiku strany Bohumír Šmeral. Nejprve se 7. února 1915 stal řídícím redaktorem Práva lidu a 30. října 1916 byl zvolen i předsedou výkonného výboru. Když pak při prvomájovém projevu v roce 1917 mluvil o úporném hledání revoluční cesty českého proletariátu, k čemuž důrazně dodal: »Cílem naším je, aby z převratu této světové války vzešla podstatná revoluční přeměna dosavadních politických a hospodářských řádů,« sklidil bouřlivé ovace. Zjevně navazoval na strašlivé lidské ztráty a neutěšenou zásobovací situaci ve třetím roce první světové války, která byla příčinou sociálních nepokojů, jejichž hlavními účastníky byly ženy, které nesly tíhu starostí o obživu rodin a které byly ve velké většině zaměstnány v různých odvětvích válečné výroby.

Pod vlivem únorové ruské revoluce roku 1917 se rozrostlo i stávkové hnutí, zejména v Praze a na Ostravsku, ale také v Prostějově, kde došlo k velké hladové bouři. Proti demonstrantům bylo nasazeno vojsko. Po střelbě vojáků do bezbranného davu zůstalo ležet 23 obětí a 38 lidí bylo těžce zraněno. Pak ovšem, jak stálo v sociálnědemokratickém tisku: »Na východě, v obrovské říši ruské provedena byla nová revoluce. Revoluční socialisté, tzv. bolševici, za vedení svého předního mluvčího Lenina svrhli prozatímní vládu a ujali se sami vládního kormidla a počínají zařizovat i věci podle svých vlastních hledisek.« Příznivou odezvu mělo i provolání ruských revolucionářů, které končilo slovy: »Vojáci! Za mír! Za chléb! Za zemi! Za lidovládu!«

Šmeral to vše vnímal, vynikal jako teoreticky velmi zdatný politik, přičemž prokazoval i hlubokou znalost Marxových a Engelsových prací. Sám napsal řadu pozoruhodných statí usilujících o upevnění internacionalismu v českém sociálnědemokratickém hnutí i o prohloubení jeho marxistického charakteru. Když pod vlivem revolučních událostí v Rusku vypukla v Rakousku v lednu 1918 velká protiválečná stávka, Šmeral byl delegován do Socialistické rady, kde se pak především jeho zásluhou mluvilo nejen o svobodné Československé republice, ale i o revolučním vystoupení dělnictva.

Projevilo se to i na XII. sjezdu sociální demokracie ve dnech 27. až 30. prosince 1918, kde Šmeralovo křídlo propagovalo Marxovu světonázorovou a politickou orientaci, obhajovalo revoluční události v Rusku i komunisty vracející se z Ruska. Čeští komunisté vracející se ze sovětského Ruska měli za to, že je třeba urychleně založit komunistickou stranu, která by využila poválečné atmosféry »v boji za nastolení diktatury proletariátu«.

Šmeral však na rozdíl od nich vycházel z toho, že i v řadách dělnictva jsou hluboce zakořeněny obavy o osud mladého státu a víra v brzké sociální osvobození. Chtěl proto trpělivým přesvědčováním i konkrétními akcemi dojít k postupné obrodě sociální demokracie tak, aby to bylo srozumitelné jak členské základně, tak sympatizantům. Nakonec se Šmeralovu křídlu podařilo o správnosti tohoto postupu přesvědčit i zmíněné komunisty, kteří vstoupili do sociální demokracie, aby tak vytvořili nejradikálnější křídlo. Šmeral se tedy po vzniku Československa postavil do čela marxistické levice. V roce 1920 navštívil sovětské Rusko, kde se setkal i osobně s V. I. Leninem.

Šmeralovo bezprostřední setkání s ruskou revolucí bylo pro další politickou práci rozhodující, což se promítlo i do jeho vystoupení na XIII. sjezdu sociální demokracie koncem září 1920. Jím navržený akční program se stal novou linií v československém dělnickém hnutí. Uvedený sjezd vyslovil zásadní souhlas s 21 podmínkami Komunistické internacionály a marxistická levice se na něm ustavila jako samostatná politická strana pod názvem Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická (levice).

Neprošli obdobným vývojem i další představitelé sociální demokracie?

Ano. Například Josef Hybeš, další výrazná osobnost českého a mezinárodního dělnického a později i komunistického hnutí. Cituji: »Prohlašuji hrdě a v plném vědomí odpovědnosti, že přihlásil jsem se cílevědomě do řad marxistické levice a že jako senátor na této cestě za každou cenu hodlám setrvat.«

A právě tyto skutečnosti lze chápat jako prehistorii nejen k ustavujícímu sjezdu KSČ v květnu 1921, ale i k jejímu výraznému podílu na státním, národnostním a sociálně ekonomickém rozvoji naší vlasti.