KSČM

Náš kandidát ing.Petr Krátký poskytl rozhovor. který byl zveřejněn v týdeníku 5+2: 

Pochází z Moravských Budějovic, ale ve Znojmě žije už osmatřicet let. „Když dostanu otázku, jak bych zastavil odchod středoškoláků ze Znojma někam za prací, tak odpovídám, že já jsem vysokoškolák, který do Znojma za prací přišel, vypráví.

 Vystudoval stavební obor a jako technolog nastoupil v roce 1978 ve svých čtyřiadvaceti letech do panelárny ve Znojmě. Což pro něj byla jasná volba, stavařem chtěl být od dob, kdy tátovi koukal při práci přes rameno. Otec pracoval ve Stavoprojektu v Jihlavě a odmala jsem koukal, jak sedí u rýsovacího stolu. Dědeček byl zase soustružníkem dřeva, vyučený ve Vídni, když dlátem dělal třeba šachové figurky, to se mi hodně líbilo. Ale tím bych se asi neuživil, směje se.

 Podle svých slov má "na svědomí" asi pět tisíc panelových bytů ve Znojmě. Sám po celou dobu žije v bytě, který kdysi sám stavěl na sídlišti v ulici Dukelských bojovníků. Jak vzpomněl, první panelový dům vyrostl v Novém Šaldorfě-Sedlešovicích, pak následovala ulice Loucká, náměstí Armády a Pražská. Z panelárny odcházel po deseti letech v době výstavby v Příměticích. Víte, já paneláky musím hájit. Vždyť dvě třetiny lidí v republice v nich bydlí. A oceňuji i práci svých kolegů, protože mají určitou kvalitu. I když zkrátka byly poplatné době a materiálové základně, která tehdy byla, vysvětluje.

V dalších letech si vyzkoušel práci na volné noze. Jako projektant měl kancelář doma a v zaměstnání tak byl neustále, což se, jak sám říká, nelíbilo nikomu.Už jsem věděl, kdo v jakou hodinu vyjde na protější balkon a jenom jsem pracoval, to člověka ubíjí. Byl jsem v kontaktu pouze se stavebníkem a projektem, popisuje náročné pracovní tempo.

Když střední odborná škola Podyjí v Jarošově ulici hledala před dvaceti lety učitele odborných předmětů, přihlásil se a uspěl. Ve svých čtyřiačtyřiceti se stal ze stavaře učitelem. Pro Petra Krátkého prý žádná zásadní změna. Jako projektant se naučíte zákazníkovi, který vám za to platí, vysvětlovat svoje myšlenky. Když to zvládáte profesně, tak učit někoho v oboru není až takový problém, krčí rameny. Od roku 2002 do konce předchozího školního roku seděl na ředitelském křesle.

Ač dnes oficiálně důchodce, na nedostatek práce si nestěžuje. Důchod nevnímám, mám pořád práci. Čekal jsem, že mě prvního září přepadne nostalgie, ale zatím nic,usmívá se. Je rád, že má více času na rodinu. S manželkou, s kterou se seznámil už za studií, mají tři dcery. Svatbu zatím dcery nechystají ani jedna, i když občas žertují, že ji udělají společně,vypráví. k jeho potěše jedna z nich pokračuje v jeho stavařských stopách. Momentálně se Krátký těší i na druhého vnoučka.

Bývalý aktivní fotbalista relaxuje na chatě a často se vrací do Budějovic. Užívá si, že ho tam lidé moc neznají. Jezdím tam i dvakrát týdně za maminkou a taky kvůli práci na domě. Odpočinu si, klidně můžu zajít v montérkách do sběrny. Jsem jako ten švec z Pyšné princezny, co si vždycky skočil za hranice zazpívat, směje se. Rád se také projede Znojemskem na kole. U Popic ale mimoděk přibržďuje. „Otec tady měl tetu, která měla třešňový sad a my jí jezdili pomáhat. A ačkoliv máme třešně ve znaku strany, nikdy jsem je neměl rád. Víte, co to je, když vás celý den koušou mouchy a nemáte se ani kde umýt? Jezdím tudy opatrně. Ty třešně tam už sice nejsou, ale já je pořád vidím, uzavírá se smíchem.

 Markéta Dušková redaktorka pro Znojemsko, Mafra

zveřejněno se souhlasem P. Krátkého