KSČM

Když se začala šířit pandemie, naše vláda se postavila za ochranu nejvíce ohrožených skupin obyvatelstva, tedy velmi nemocných, invalidů a seniorů. To jistě bylo chvályhodné. Snad i proto mezi nemocnými bylo jen patnáct procent starších sedmdesáti pět let, a to ještě ono procento bylo zvyšováno několika ohnisky v domovech důchodců. Jenže COVID-19 postupně zmírňoval svůj atak a dnes nemoc zatím ovlivňuje život u nás minimálně, i když všechno se může na podzim změnit.

Období uvolňování však do života zvláště starší generace přináší nové nebezpečí. Nebudou tak chráněni, nebudou mít »výhody doby opatření«, mladší generace se bude chovat jako před pandemií a z důvodů pracovních budou otevřena všechna zařízení, jež umožňují blízký styk obyvatelstva. Přitom ohniska nákazy tu stále budou.

Jde mně však o něco jiného. O prudké zvyšování cen, které už dávno smazalo to, co dostali důchodci tohoto ledna navíc. Na rozdíl od ostatního obyvatelstva větší část penzistů žije hlavně ze svého důchodu. »Vyrovnání«, k němuž má nebo by mohlo dojít až v lednu, zdaleka nebude pokrývat vyšší náklady na koupi většiny nyní zdražovaného zboží a životní úroveň seniorů se zase sníží.

Zatímco podnikatelé se dočkají jisté kompenzace ze strany státu, při čemž na nich je a bylo riziko podnikání a tedy jeho částečný neúspěch, ať již způsobený čímkoli, důchodci kompenzaci nedostanou. Jen zákonem stanovené vyrovnání. Přitom většina podnikatelů bude moci svým dalším podnikáním velkou část výpadku nahradit. Senioři ho nahradit však žádným způsobem, tedy ti, kteří nemohou již pracovat, nemohou. Tak se opět společnost uměle rozděluje na dvě skupiny obyvatel. Na jedné straně jsou důchodci a invalidé, na druhé podnikatelé a jejich zájmy. Podle mého by se stát měl znovu zamyslet nad způsobem kompenzace vyšších nákladů spojených s prudkým zdražováním základních životních potřeb a podle toho rozhodnout, aby nakonec největší důsledky pandemie nenesli právě senioři.