KSČM

Rozhovor Haló novin s členkou Evropského hospodářského a sociálního výboru Jarmilou Dubravskou

Nedávno Poslanecká sněmovna schválila senátní verzi novely zákona o potravinách, při níž byl vypuštěn paragraf o povinném procentuálním zastoupení potravin z tuzemských zdrojů v prodejnách nad 400 m² . Kolem této otázky proběhla velmi ostrá diskuse. Mohla byste vysvětlit podstatu problému?

Prakticky od vstupu České republiky a dalších středoevropských a východoevropských zemí do Evropské unie v roce 2004 jde o to, že EU na jedné straně hlásá, že v jejím rámci existuje jednotný volný trh, kdy si v oblasti zemědělství navzájem konkurují západoevropští farmáři se zemědělci nových členských států EU. Ale přitom pro zemědělce z nových členských zemí jsou tyto »rovné ekonomické podmínky« ve srovnání s podmínkami farmářů původní EU14 výrazně horší. Výsledkem tohoto konkurenčního boje je, že čeští a moravští zemědělci nemají pro prodej svých potravin v naší obchodní síti stejné podmínky jako ti západoevropští. Konkrétně se to projevuje v supermarketech a hypermarketech, protože ty jsou z více než 90 % ve vlastnictví zahraničních obchodních řetězců. Výsledkem této obchodní politiky původních zemí EU14, kterou tak razantně praktikují zahraniční obchodní řetězce, je skutečnost, že po našem vstupu do EU v roce 2004 velmi citelně u nás poklesla úroveň živočišné výroby, tedy že se výrazně snížily počty chovaného skotu, prasat, drůbeže, ale i produkce jiných komodit.

Na tuto situaci naprostá většina našich zemědělců reagovala požadavkem, aby měli stejné, či alespoň obdobné podmínky pro prodej svých potravin na pultech těchto supermarketů a hypermarketů. V podstatě takové, jako mají potraviny z dovozu, které tyto obchodní řetězce velmi často nabízejí, oproti těm tuzemským, za mnohem levnější ceny pro spotřebitele. Tedy mnohdy i za ceny pod úrovní jejich výrobních nákladů.

Samozřejmě, že se o tomto problému hovořilo i v zemědělském výboru Poslanecké sněmovny. Výsledkem této diskuse mezi poslanci bylo schválení novely zákona o potravinách v lednu t. r., když byl do zákona zapracován paragraf o povinném prodeji tuzemských potravin v prodejnách nad 400 m². Jenže Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR, který zastupuje zájmy zahraničních obchodních řetězců, proti tomu spustil nehoráznou, nevybíravou, někdy i přímo lživou kampaň o tom, že důsledkem tohoto znění zákona bude nedostatek potravin v našich obchodech, a že potraviny pro spotřebitele budou proto mnohem dražší. To není pravda. To je právě lež, kterou svaz obchodu spustil. Výsledkem jejich lživé kampaně ale nakonec bylo, že se těchto pseudoargumentů chytila politická opozice, která před několika dny prosadila zrušení paragrafu o povinném podílu prodeje jenom 131 položek tuzemských potravin z více než 15 000 položek v prodejnách nad 400 m².

Můžete upřesnit, co vlastně bylo smyslem stanovení těchto kvót českých potravin?

Zemědělcům šlo o to, aby se opět postupně začala zvyšovat soběstačnost České republiky v základních potravinách. Mimochodem, jarní pandemie koronaviru v loňském roce názorně ukázala, že když se omezí pohyb zboží mezi státy, tak hrozí, že by mohl nastat určitý nedostatek právě v základních potravinách. Proto v rámci vyvarování se této možnosti bylo nakonec vytipováno celkem 131 položek základních potravin z toho obrovského množství potravin, které se u nás na pultech obchodů prodávají. Mimochodem, právě v těchto položkách jsme byli ještě před 30 lety soběstační.

Cílem stanovení těchto kvót bylo přispět, aby i naši zemědělci mohli své potravinářské výrobky nabízet našim spotřebitelům za srovnatelných podmínek s těmi dováženými potravinami. Jenže právě jsme u jádra věci. Vždyť zahraničním řetězcům jde především o to, aby mohli u nás prodávat levné přebytky svých potravin, které jsou z důvodu jejich nadprodukce na tamních trzích již neprodejné. Proto ten poprask v médiích a obrovská a mediální ofenzíva za zrušení příslušného paragrafu zákona o potravinách.

Můžete přiblížit, proč vlastně výrazně poklesla soběstačnost ČR v základních potravinách?

Jak jsem již uvedla, bylo to z ekonomických důvodů. Dá se totiž říci, že přes oficiální proklamaci EU o jednotném trhu a rovných podmínkách pro zemědělce rovné podmínky ve skutečnosti neexistují. Vždyť dotace západoevropských farmářů v původní EU14 jsou mnohem vyšší než dotace zemědělců v nových členských zemích, které vstoupily do EU v roce 2004 a později. Jde o významný faktor konkurenčního boje, v němž západoevropští farmáři vyhrávají a drtí naše zemědělce. Uvedu konkrétní příklad. Jestliže belgický farmář má dotaci 400 eur na hektar zemědělské půdy, holandský 393 eur, český zemědělec má jen 224 eur, přitom chorvatský či litevský zemědělec jenom 95 eur na hektar. A to nemluvíme o dotacích na rozvoj venkova a národních dotacích, kde jsou rozdíly i několikanásobné. To jsou přece značné ekonomické rozdíly!

Výsledkem této zemědělské politiky EU je, že se snižuje celková produkce českých komodit, zejména živočišného původu. Proto také vinou právě těchto neúměrně vysokých dotací, které dostávají západoevropští farmáři, mohou obchodní řetězce dávat na pulty supermarketů a hypermarketů zahraniční potraviny za nižší cenu než ty tuzemské. Mimochodem, dotace, které čeští zemědělci dostávají, jim nestačí, a tyto dotace končí právě v obchodních řetězcích, které považují za problém i europoslanci zemědělského výboru. Právě obchodní řetězce často nutí zemědělce a potravináře prodávat jejich produkty za ceny pod výrobními náklady. Takže, pokud má správně fungovat jednotný trh, je nutné u nás, ale i v ostatních nových členských zemích EU, zavést stejné podmínky a úplně stejný systém jako v zemích původní EU14. Pěstitelé, chovatelé, ale i zpracovatelé musejí mít prostor pro prodej produkce za odpovídající ceny a výška dotací musí být sjednocená. Domácí, čeští zemědělci musejí prodávat za ceny, které kryjí jejich náklady.

Přitom když jsme v roce 2004 vstupovali do EU, bylo nám slibováno, že se podmínky v hospodářství a zemědělství budou postupně vyrovnávat. Jenom z té doby připomínám známá hesla některých tehdejších politiků, že do 10 let doženeme Rakousko a ostatní země původní EU15. A jaká je dnes skutečnost?... Zkrátka, podstata obchodní politiky vyspělých západoevropských zemí spočívá v tom, že nové členské země EU jsou vhodným odbytištěm pro jejich přebytky potravin.

Před chvílí jste uvedla, že rozdíly v dotacích jsou několikanásobně vyšší. Jak konkrétně?

Když už hovoříme o rozdílné výši dotaci v zemích EU14 a nových členských zemích, podle údajů zveřejněných na stránkách Evropského parlamentu byly v roce 2018 a 2019 zemědělské dotace u nás v průměru čtyřikrát až šestkrát nižší, přičemž skutečný rozdíl činil v řadě případů až desetinásobek.

Opět uvedu příklad. Když zemědělec v ČR dostane dotaci ve výši okolo 5,5 tisíce korun na hektar, farmář v Německu dostává dotaci v přepočtu ve výši 30 000 Kč. To je rozdíl! Přitom oba zemědělci prodávají své produkty do stejného obchodního řetězce. Jenže, opět to musím zopakovat, západoevropské zboží je v akcích mnohdy prodáváno za ceny, které jsou pod jeho výrobními náklady. Proto také český zákazník raději dá přednost tomuto výrobku, protože je levnější. Při výdělcích českých zaměstnanců ve srovnání s výdělky v EU14 se tomu člověk nemůže divit.

Dalším problémem, na který Agrární komora ČR upozorňuje, je i různá výše marží obchodníků při prodeji zahraničních a tuzemských potravin. Do jaké míry se tyto marže liší?

A jsme u základního problému, pokud jde o ceny, za které naši spotřebitelé kupují potraviny. Ceny potravin totiž určuje maloobchod, nikoliv zemědělci, to je producenti či potravináři jako zpracovatelé. Znovu uvedu příklad - například brambory. Jestliže obchodní řetězec nakoupí balené tříděné brambory za dvě koruny za kilo od zemědělců, což je pod jejich výrobní cenou u českých zemědělců, potom je ve svých supermarketech a hypermarketech prodává klidně za 24 korun, a někdy i výše. Získá tak kolem 22 korun čistého zisku. U tuny brambor je to zisk 22 000 Kč. Jestliže se k nám dováží podstatná část produkce brambor ze zahraničí, to je řádově cca 196 000 tun brambor ročně, tak si spočítejte zisk obchodníků! Podle našich výpočtů to činí čtyři miliardy 312 tisíc korun. To už je pěkná suma! Přitom se řada našich občanů mylně domnívá, že zisk z prodeje potravin jde do rukou našich zemědělců. Ve skutečnosti to jsou obchodníci, kteří ten zisk mají.

K problému obchodních marží bych chtěla ještě poznamenat, že tuzemský dodavatel musí maloobchodu často zaplatit i reklamu, výrobu spotů, letáků apod. Pokud ale nesouhlasí, nemusí. Ale potom z tohoto konkrétního obchodu sejde a neuskuteční se. Zkrátka, neprodá nic, řetězce ho vylistují, takže nemá na výběr.

Proto jsem také před chvílí uvedla, že dotace pro zemědělce nakonec skončí v rukou obchodníka, a to jako marže. To zákazník ani nevidí. Ovšem kdyby na cenovce bylo uvedeno, že kilo českého vepřového masa koupil obchodník za 35 Kč a prodává ho za více než 100 Kč, jak by se český zákazník asi tvářil, kdyby to věděl?

Představitelé obchodu ale zdůrazňují, že si naši zemědělci a potravináři mají své české zákazníky vychovat tak, aby kupovali jejich potraviny. Mají pravdu?

Jejich argumentace spočívá v tom, že v sousedním Německu či Rakousku jsou tamní zákazníci vychováni k tomu, že dávají přednost německému či rakouskému zboží. Jenže to je dáno historicky tím, že už Rakousko, Německo a další vyspělé země přesvědčují své zákazníky, občany, že to jejich domácí je nejkvalitnější. Problémem je kupní síla tamních obyvatel, která je u nich mnohem vyšší, a to i po společenském a ekonomickém přelomu u nás po roce 1989. To za prvé.

Za druhé k tomu přistupuje i obchodní politika tamních obchodních řetězců, které ve své obchodní praxi nepřipustí, aby se například české potraviny dostaly do nějaké významnější pozice na pultech jejich supermarketů a hypermarketů. Naši zemědělci a potravináři v tomto ohledu nemají prakticky šanci.

Navíc musím k tomu ještě dodat, že západoevropské řetězce si své tamní zákazníky v tomto duchu, aby kupovali jejich národní produkty, vychovávali opravdu desítky let. U nás se o tom hovoří ale až v posledních několika letech. Když si vzpomenu na předchozí vlády, které zde byly před naším vstupem do EU a následujících deset let po našem vstupu, musím připomenout slova tehdejších premiérů a ministrů, že trh vyřeší vše. A když něco bude chybět u nás, tak to to prostě dovezeme. Pokud jde o zemědělství, zejména tak hovořil bývalý ministr zemědělství Petr Gandalovič. Proto také členové Agrární komory ČR v posledních letech, za současné vlády, zdůrazňují otázku postupného návratu k soběstačnosti. Pandemie koronaviru, jak jsem se již zmínila, tuto otázku nastoluje jako vysoce aktuální.

Mimochodem, skutečně zisky z prodeje potravin nejdou do kapsy našich zemědělců, jak si naši občané, pod vlivem některých médií, naivně myslí, ale odcházejí do zahraničí. To je do centrál zahraničních obchodních řetězců v jejich mateřských zemích. Jestliže se v naší společnosti nyní hovoří o tom, že by tyto miliardy korun zisku zahraničních vlastníků v průmyslu či v bankovnictví neměly tak jednoduše a bez zdanění odtékat do ciziny, tak se to, podle našeho názoru, týká i zemědělství. Nemyslíte?