KSČM

Občané ve volbách do senátu a krajů sice důrazně odmítli asociální politiku současné vlády, ale ta se i po tomto výprasku cítí oprávněná dokončit zločiny, eufemisticky nazývané reformami. V balíku ekonomických nesmyslů je specifickou záležitostí problematika starobních důchodů.

Člověk je součástí živé přírody a pud zachování rodu platí i pro něho. V pravěku byla rodina a její soudržnost existenční nutností.  S růstem počtu členů komunit se základní ekonomickou jednotkou pro přežití staly domácnosti. Žili v nich kromě pokrevních příbuzných, také služebníci a další lidé ve smluvním poměru.

Domácnost feudála čítala až stovky lidí. Takové domácnosti se mnohdy staraly o své příslušníky doslova od kolébky až do hrobu. V tomto společenském prostředí má kořeny i mytologie současného neoliberalismu, pověra o neviditelné ruce trhu, a také koncepce důchodové reformy po česku.

Když se v polovině 19. století, po zrušení nevolnictví a v důsledku průmyslové revoluce, začali lidé z venkova hromadně stěhovat za prací do měst, i rodiny zemědělců přestaly plnit svou sociální funkci. Kapitalisté se, až na výjimky jakou byl Tomáš Baťa, o invalidní a zestárlé zaměstnance nestarali. Chudinství radikalizovalo proletariát. Kancléř Bismarck v této situaci zavedl povinné starobní pojištění.

Model povinného starobního pojištění u nás fungoval až do začátku 50. let minulého století. Socialistická ekonomika, současně se znárodňováním živností a zakládáním JZD, zabezpečila živnostníky a zemědělce ve stáří, a začala vyplácet starobní důchody i lidem, kteří nikdy starobní pojištění neplatili.

Po druhé světové válce došlo v trendu globálního civilizačního procesu k zásadnímu zlomu, a to jak ve vývoji výrobní základny ekonomiky, tak v politické nadstavbě. Ve výrobní základně to byl rozvoj elektroniky, v politice vznik bipolárního světa.

Jako ideový protipól socialismu vznikl neoliberalismus, jehož principem je návrat společnosti do stavu, v jakém se nacházela zhruba v první polovině 19. století, včetně fungování ekonomického systému. Tím neoliberální ekonomové urychlili zánik nejen společenského řádu kapitalismu, ale i společenského paradigma, které v Evropě fungovalo 2000 let. Jsme účastníky tohoto procesu. Dnes se začíná tvořit budoucnost.

Hlavním problémem je nezaměstnanost

Od poloviny minulého století automatizace a později elektronizace v hromadných výrobách umožňuje realizaci provozů, které chrlí obrovská množství zboží, ale obsluhuje je jen několik málo operátorů. Uvolněná živá pracovní síla přecházela dosud z průmyslu do služeb a obchodu.

Ale i z těchto sektorů ji vytlačuje elektronizace, a to jsme teprve na začátku jejího rozvoje.  Elektronizace dramaticky snižuje podíl manuální živé práce na tvorbě HDP v hospodářsky rozvinutých zemích a rychle narůstá počet vzdělaných lidí, kteří nenachází práci. Nezaměstnanost se stala hlavním problémem moderní společnosti.

Tento vývoj sice nemohl K. Marx předvídat, ale přesto jeho pracovní teorie hodnoty platí i v současné ekonomice, a bude platit ještě dlouho v budoucnosti. Odmítnutí pracovní teorie hodnoty neoliberálními ekonomy se stalo epicentrem vzniku tsunami, které smete kapitalismus do historie ekonomie.

Koncepce důchodového systém musí tyto skutečnosti respektovat, a nelze jej koncipovat jako dosud na principu zdanění práce zaměstnaných lidí. Jeho finanční zdroje musí tvořit výnos celé ekonomiky, který je již v současnosti dostatečný nejen pro důstojný život seniorů, ale i na vytváření pracovních míst pro práceschopné lidi, kteří chtějí užitečně pracovat.

V této souvislosti je nutno zdůraznit, že práce není jen zdrojem výdělku, ale je důležitým nástrojem udržování společenské morálky. Příživnictví nebylo za socialismu trpěno, což významně snižovalo zahálčivost a zločinnost zejména mládeže. Liberální intelektuálové to však dosud považují za omezování osobní svobody.

Josef ŠULC