KSČM

Miroslav Grebeníček

 příspěvek přednesený na semináři KČP v Brně  dne 18.5.2013

         Řešení vztahu k minulosti vždy bylo a je součástí všech převratných změn. Bourání starých pomníků a budování nových, přejmenování názvů ulic a přepisování učebnic je toho názorným důkazem.

         Jde především o odmítnutí bezprostřední minulosti s poukazem na její údajnou

       Docela chápu, že minulost byla „nutným“ tématem i prvních polistopadových volebních klání. Pokud však zůstává hlavním tématem různých kampaní i téměř čtvrt století po pádu předlistopadového režimu, o něčem to svědčí. Zejména pak o neschopnosti nastolovat ty otázky, kterými společnost opravdu žije.

A tak i podle sociologických průzkumů připadá výraznému procentu občanů České republiky předlistopadový režim lepší než ten dnešní, kapitalistický.

          Zjednodušeně řečeno: někdejší fronty na banány nelze prý srovnávat s frontami na pracovním úřadě.

         Ano, pod záminkou kádrování minulosti fakticky česká pravice bojuje s přítomností. Často si pak vystačí s kombinací polopravd, lží a nenávistných výpadů mnohdy jdoucích až do polohy historicky nechvalně známého boje s „židobolševickým nebezpečím“.

         Dějiny se ovšem nedají „lepit“ jen z nenávistných frází. Chceme-li skutečně pochopit, proč v naší zemi komunistická strana léta vládla, nemůžeme primitivně líčit nejnovější dějiny tak, že se v roce 1948 dostala „k moci banda gangsterů“. Značný příklon ke komunistické straně měl přece již v květnu 1945 pádné důvody: zklamání z politického pletichaření první republiky, z dopadů hospodářské krize 30. let, z Mnichova, ze selhání Francie a Anglie – a upřímná radost podstatné části národa z osvobození většiny území naší vlasti Rudou armádou.

         Ne, dějiny nelze moralizovat, je bláhové stěžovat si na ty či ony formy jejich průběhu, hodnotit je z hlediska viny, hříchu a pokání za to, k čemu došlo, či co se neuskutečnilo. Nad dějinami nelze vynášet rozsudky, ale lze je pochopit v zájmu a pro potřebu dneška a zítřka. Proto by měly být posuzovány objektivně a spravedlivě, ne podle politických not těch, kdo jsou zrovna u moci.

         Dovolím si proto připomenout odkaz jednoho z nejuznávanějších historiků 20. století, britského akademika Edwarda Carra, který vždy zdůrazňoval, že aktéry dějů minulých nelze soudit podle současných hodnot a norem, ale že je třeba vždy důsledně vycházet z hodnot, zásad a souvislostí platících v době, kdy daná rozhodnutí padla a prosazovalo se jejich naplňování. Jiný postup Carr vždy kritizoval jako hrubě nehistorický.

         Máloco vystihlo myšlení současných tzv. českých elit a jejich mediálního a „intelektuálního“ zázemí a jejich vztah k dějinnému odkazu československé státnosti tak, jako se to podařilo Národnímu muzeu u příležitosti znovuotevření Národního památníku na Vítkově na vlastních internetových stránkách, kde se doslova psalo: „Pro návštěvníky je připraveno několik novinek. K té nejvýznamnější patří otevření kavárny a zpřístupnění vyhlídky na střeše“.

          V případě té neumělé muzejní reklamy mohu být shovívavý. Jistě ji nemysleli zle. Celé soudobé režimní interpretaci dějin někdejší Československé republiky, bohužel, jde bez ohledu na historická fakta právě o tohle. O „kávu“, která panstvu chutná, a o „vyhlídku“, která se panstvu líbí. Ti, kdo republiku rozbili a rozešli se s jejím odkazem, podobně jako ti, kdo podle aktuální poptávky zkreslují a hrubě falšují její historický obraz, z pochopitelných důvodů nemohou mít žádný zájem na samotné historii a na jejím pravdivém obrazu. Rozhodující pro naše současné mocipány, kteří se dovolávají 28. října 1918, jak jsme za bezmála čtvrtstoletí mohli poznat, nejsou národní ani kulturní hodnoty a ani sociální či obecně lidská práva.

         Mluvit o T. G. Masarykovi a zamlčovat jeho sociální vize a principiální rozchod s římskokatolickou církví i šlechtou, to je, bohužel, styl většiny médií současné České republiky.

         Je v tom i neuvěřitelný kus politické vychytralosti, když se dovolávají Masaryka a Štefánika ti, kdo republiku rozbili a kdo ve výkladu dějin cenzurují a v praxi likvidují dílo milionů Čechů a Slováků a politických zakladatelů a obhájců novodobého československého státu. 

         Trosky československé státnosti dnes tonou v mlze. Je to zejména pro mladé už stěží proniknutelná mlha mýtů, dezinterpretací a stále více i drzých lží, které mají zpochybnit a zastřít fakta. Začíná to lítostivými povzdechy nad rozpadem Rakouska-Uherska, pověstného žaláře národů, ve kterém Habsburkové za podpory katolické církve po staletí ovládali a v rakouské části tvrdě germanizovali a nechali po statisících umírat ve svých válkách i český a slovenský národ.

V mlze mýtů a polopravd se ztrácí skutečná tvář první i druhé republiky se svými vzepětími národní velikosti Čechů a Slováků a se svými hlubokými poklesky a ostrými sociálními, národnostními a politickými konflikty. Také obrazy nacistické okupace a boje za národní osvobození Čechů a Slováků z nacistické nadvlády podivně blednou. Ztrácejí se tváře a jména většiny těch, kdo padli při osvobozování republiky. Mnozí jsou pomlouváni nebo mizí z většiny médií, protože nemluvili tím správným jazykem nebo nepatřili k politicky správným stranám.

         Hlubokou lítost a soucit však ve většině režimu a elitám oddaných médií vzbuzuje především utrpení německého národa, který za pomoci Anglie a Francie rozbil Československou republiku a poté vedl a prohrál svou totální válku.

         Zlomky poválečných dějin Československa se vynořují z mlh v interpretaci, kterou lze přiléhavě charakterizovat slovy: „Nacisté sice Československo okupovali, vyhladili na 360 tisíc lidí, teď ale je naším úkolem zapomenout, nedráždit Německo a Němce, jejich vydavatele a nadace, protože bez jejich podpory nebude přepsání poválečných českých dějin úspěšné.

         A tak brzy po nástupu Václava Havla k moci byla zrušena československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců. Následovala omluva sudetským Němcům, přestože je nezvratným faktem, že naprostá většina z nich ochotně sehrála úlohu páté kolony a zůstala věrna Hitlerovi až do konce 2. světové války.

A jestliže předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová se mohla bez odporu většiny médií a politiků vyjádřit pochvalně k možnému vyznamenání teroristy, antisemity a spojence nacistů Stepana Bandery, je to vskutku příznačné.

O to víc rozumím pozoruhodnému výroku jednoho ze signatářů Charty 77 Miroslava Jodla z roku 1993: „Živočišný antikomunismus je schopen, jak mě v děsivé ironii napadá, poslat Hitlerovi do pekla bleskový telegram: Adolfe, vrať se, vše odpuštěno!“

         Dnes je např. příliš často obhajován Emil Hácha. „Byl vlastenec“, prohlásil v polovině loňského roku Karel Schwarzenberg, „kterému bylo jasné, že se obětuje…“.

         Schwarzenbergův stranický kolega Daniel Korte označil pak Háchu za úctyhodnou postavu, přičemž prohlásil: „Obětoval se a převzal úkol, o němž věděl, že je nad jeho síly. Zachránil mnoho českých lidí. Spolupracoval s Benešem, který ho však zradil, jako všechno a všechny, a odkopl ho jako použitou onuci. Nechal ho zemřít ve vězení, což svědčí o jeho lidské malosti“.

         Hácha prý neměl jinou variantu než přijmout Hitlerův diktát. Ano, Hitler pozval Háchu do Berlína k podepsání dohody o vytvoření Protektorátu Čechy a Morava. Hácha svým podpisem umožnil Hitlerovi, aby vydával tento násilný čin za „legální“ akci. Ke správě země využívala pak okupační moc tzv. autonomních orgánů, tj. státního prezidenta Háchy, protektorátní vlády, ministerstev, zemských a krajských úřadů. Podnikům důležitým pro válečnou výrobu byly přednostně zajišťovány pracovní síly a suroviny, pracovníci ve zbrojním průmyslu dostávali lepší plat a víc potravin než zaměstnanci ostatních hospodářských odvětví.

         Židovský majetek byl „arizován“, důležité české banky a velké podniky byly převedeny do německých rukou a hospodářská síla země bezohledně vykořisťována. Jakýkoli odpor byl bezohledně potírán zatýkáním, vězněním v koncentračních táborech a rozsudky smrti.

         Pro český národ znamenalo nastolení protektorátního režimu drastickou kombinaci politického, národnostního a sociálního útlaku. A tak velká většina Čechů vnímala okupaci po mnichovské dohodě jako další národní prohru a německou nadvládu odmítala. V české společnosti však zaujímali vedoucí pozici kolaboranti „z rozumu“, soustředění právě kolem Emila Háchy. Po dvou vlnách fašistického teroru na počátku Heydrichovy vlády a po jeho zavraždění vedoucí skupina kolem Háchy, která mezitím přešla do pozice bezvýhradné kolaborace, přišla i o poslední zbytky svého politického kreditu.

         Hácha si nenapsal svůj mizerný posudek jednou nocí u Hitlera, který hrozil bezbrannému zbytku českých zemí bombardováním Prahy a válkou. Šlo o léta hanebné spolupráce s Velkoněmeckou říší, až do hořkého konce.

         Jistě, prezident Hácha navazoval na ty, kteří si chladili žáhu nejen na Benešovi, ale i na Masarykovi. Pokračoval v nastoupené cestě těch, kteří věděli – stejně jako to věděl i svatý Václav – kam je třeba vozit voly. Nepřipravovali se na boj s Berlínem. Právě naopak. Od samého počátku mu lezli do zadku. Rohy vystrčil i antisemitismus. A také do jisté míry komická podobna českého fašismu.

         Řada Čechů v sobě hledala kapku německé krve. Svatým Václavem se pak zaštiťovala kolaborace. Ano, protektorát znamenal mnohem víc, než jsou si různí Schwarzenbergové a jejich poradci ochotni přiznat.

         Co šokuje nejen odbornou veřejnost, ale i soudně myslící neodborníky, je zejména skutečnost, že česká pravice dává naroveň dobu nacistického vyhlazování a teroru s obdobím osvobození a budováním republiky po druhé světové válce.

To, co řadu let předvádí Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a Ústav pro studium totalitních režimů společně s antikomunistickou Konfederací politických vězňů, když soustavně veřejnosti podsouvají svou předem určenou „pravdu“, „pravdu na objednávku“ a pokouší se do připraveného schématu dodatečně dosadit obviněné a svědky, je vskutku zavrženíhodné. Konkrétním zájmovým skupinám to ale přináší politický a jiný zisk.

         Plasticky popsala tyto skutečnosti americká žurnalistka a spisovatelka Tina Rosenbergová v knize Začarovaná krajina: Tváří v tvář strašáku postkomunismu, která byla následně oceněna jako nejlepší americká kniha literatury faktu za rok 1995. Rosenbergová pochopila nesmyslnost a protiústavnost oné honby na čarodějnice, zinscenované pražským polistopadovým mocenským centrem. Jako nestranná pozorovatelka dospěla k poznání, že šlo o vyřizování osobních účtů, o bezohledný boj o moc a zpeněžení všeho, k čemu se noví nájemníci Pražského hradu dostali.

         Ne, to není laciný útok proti těm, kteří se stali historiky až po vpuštění do tajných archivů Státní bezpečnosti. To je seriozní oponentura těm, kteří neopodstatněně užívají pro období 1948–1989 ideologického termínu totalita. To je totiž nálepka, nikoli analytický termín, který by nám byl při bádání o vývoji naší poválečné společnosti nějak užitečný.

         Dovolím si proto připomenout to, co se nedávno odehrálo na semináři Ústavu pro studium totalitních režimů, kde vystoupil i americký politolog Fred Eidlin. Nejprve mluvil o nejednoznačném vymezení pojmu totalitarismus a zároveň odmítl označení tak zvaného komunistického Československa jako totalitního státu, případně o omezení užívání tohoto pojmu maximálně jen na první polovinu 50. let 20. století.

         Historie je politickou vědou nejméně od dob, kdy se ještě egyptské pyramidy skvěly novotou. Proto se přikláním k názoru, že „dějiny nejsou nějakým pohodlným katalogem ideálů, nýbrž pralesem různorodých skutečností, jimiž nás mohou ke skrytým pramenům a plodům vést jen příslušní odborníci“.

         Idealizovat dějiny není rozhodně moudré. Je ale stejně nemoudré, někdy dokonce až neuvěřitelně hloupé, dějiny účelově měnit. Tak to chodí v politice, ale ne v seriozní vědě. Ne, historická pravda se hlasováním v parlamentu nedá zabezpečit. Proto kategoricky odmítám nedomyšlené zákony, které mají garantovat převahu politiky nad vědou. Smyslem skutečné vědy je přece nalézání odpovědí na stále nové a nové otázky. To ovšem souvisí s pluralitou názorů, která je zárukou, že nezvítězí otřepaná teze o vítězích, kteří píší dějiny.