KSČM

(11.5.2015) V nedávno vydané knize Hitlerovy projevy zaznamenal český státní zástupce zjevnou podporu nacismu. Trnem v jeho oku byly především předmluvy, které ke knize napsal údajný historik Beer. Podle obžaloby vykreslovaly Adolfa Hitlera jako „mírumilovného člověka, muže, který usiloval o mír mezi národy a měl v úctě český národ“.
„Soudobá neonacistická scéna se snaží prezentovat Adolfa Hitlera jako člověka“, napsal k tmu znalec Jan B. Uhlíř, „který to s Evropou myslel dobře, nebyl to zločinec a masový vrah, nastolil sociální smír, všichni byli spokojeni“.
Když Adolf Hitler přepadl 22. června 1941 Sovětský svaz, napsal Jaroslav Ježek, jedna z nejvýraznějších osobností Osvobozeného divadla, ženě Jana Wericha následující slova: „Nyní tady žiju v ohromném napětí od doby, co Hitler vlítnul na sověty – držím palce Rusům a věřím, že nyní se situace obrátí a my pak budeme jistě spokojenější a nakonec budeme radostí řvát…“
Jaroslav Ježek se v nucené americké emigraci dočkal v prosinci 1941 i vstupu Spojených států do války. A tím také zásadní změny v politice hlavních západních účastníků protifašistické koalice vůči Sovětskému svazu.
Právě v této souvislosti připomenu i to, co v květnu 1995 prohlásil tehdejší prezident Francie F. Mitterrand: „Prožil jsem také samu válku a vím, že když se vítězství do mé země vrátilo, pak to bylo přes mnohé obraty. Jeden se odehrál na anglickém nebi, další obrat spočíval v nesmírných prostorách a hrdinství Rusů, obrat přišel…“ i „z hlubin nového amerického světa“.
„Ve druhé světové válce,“ prohlásil pak 8. května 1995 tehdejší prezident USA Bill Clinton, „padl každý osmý sovětský občan, 27 milionů lidí. Skoro u každého stolu, v každém domě zůstalo volné místo“. O den později k tomu v Moskvě dodal: „Přišel jsem dnes, abych jménem všech lidí Spojených států vyjádřil hlubokou vděčnost za vše, co jste vydali a o co jste přišli, abyste porazili síly fašismu… Napsali jste jednu z nejvelkolepějších kapitol v historii hrdinství – u Leningradu, v bitvě o Moskvu, při obraně Stalingradu a při útoku na Berlín, kde vaše země ztratila v průběhu pouhých 14 dní 300 000 lidských životů“.
Na vytvoření protihitlerovské koalice měli nesporně zásluhu nejen Churchill, Roosevelt a Stalin, ale i de Gaulle. Tento fakt uznali všichni významní historici i politici poloviny 20. století. Odmítat tuto skutečnost znamená neřídit se objektivní pravdou, nýbrž nechat se zmítat politickou a ideologickou situací a osobními pohnutkami.
Tomuto zmítání či těmto pohnutkám podlehl i nepříliš vzdělaný prezident ČR Václav Havel, když 8. května 1995 prohlásil: „Stalin nebyl žádným skutečným vojevůdcem, obětoval zcela zbytečně a nesmyslně na východní frontě miliony vojáků, kteří při důmyslnějším vedení války vůbec padnout nemuseli.“.
Pokud by V. Havel ještě žil, doporučil bych mu k prostudování to, co v roce 1959 v Horní sněmovně prohlásil W. Churchill: „Pro Rusko bylo obrovským štěstím, že v letech obrovských zkoušek jej vedl génius a neochvějný vojevůdce J. V. Stalin. Byl vynikající osobností, imponující naší těžké době“. K tomu pak Churchill dodal: „Stalin vládl hlubokou, logickou a promyšlenou moudrostí, prostou jakékoliv paniky. V těžkých chvílích byl mistrem v hledání východiska i z naprosto beznadějné situace“. V závěru svého vystoupení pak Churchill řekl: „Stalin… Rusko převzal s dřevěným pluhem a zanechal je vyzbrojené atomovou zbraní. Ať o něm budou říkat cokoliv, na takové historie ani národ nezapomínají“.
Jistě, lidé dnes žijí i jinými „pravdami“. V případě Stalina jde nepochybně o dramatickou, tragickou a pro mnohé dokonce zlověstnou postavu. Dnes všeobecně známé represe z něj učinily dokonce zápornou postavu. Jeho vojenskostrategické úsilí bylo však jednoznačně zaměřeno na upevnění sovětského státu.
Jisté kruhy na západě se však opět snaží přesvědčit veřejnost, že hlavním nebezpečím byl a stále ještě zůstává údajný komunismus. A právě z tohoto hlediska je prý třeba pohlížet i na druhou světovou válku a její výsledky. Neokonzervativní „teoretici“ dokonce vytýkají i prezidentu F. D. Rooseveltovi, že zapojením USA do protihitlerovské koalice zmařil či oddálil možnost likvidovat Sovětský svaz. Z těchto ideových pozic odmítají dokonce Teheránskou, Jaltskou a Postupimskou konferenci.
Německá kancléřka Angela Merkelová to však vidí následovně: „Německu se podařilo vydobýt si uznávané místo ve společenství národů i proto, že se snaží vyrovnat se svým podílem na zvěrstvech spáchaných za druhé světové války“. K tomu pak 9. března letošního roku dodala: „Zvládnutí dějin je cestou ke smíření“.
Ano, šlo o neuvěřitelná zvěrstva. Tak například v lednu 1945, poté co začali nacisté s likvidací koncentračních táborů v Polsku, projíždělo Břeclaví několik transportů smrti s vězni z Osvětimi. Dne 24. ledna 1945 zastavil jeden transport na břeclavském přednádraží a esesáci stříleli vězně, kteří se již nemohli udržet na nohou. O den později nalezli lidé na trati Hrušky−Břeclav další mrtvé vězně se střelnými ranami v týlu hlavy.
Zážitky sovětských vojáků byly ovšem ještě mnohem drastičtější. A to například 27. ledna 1945, kdy vstoupili do nacistického koncentračního vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka, kde našli ve sněhu mrtvoly stovek lidí a v barácích přibližně sedm tisíc naprosto zdecimovaných vězňů. Následně pak bylo zjištěno, že tam v plynových komorách bylo zavražděno jeden a půl milionu Židů (z velké části polských občanů), sto padesát tisíc Poláků, 23 tisíc Romů, 15 tisíc sovětských válečných zajatců a tisíce příslušníků dalších národů včetně Čechů a Slováků.
Proč se proti úspěšně fungující mašinérii masového vraždění nezasáhlo dříve? Americký historik John Conway dospěl k závěru, že „priority byly směřovány k jiným cílům“. Mnohem jasněji se však v roce 1984 vyjádřil David Wyman: „Pro americkou armádu představovali evropští Židé vedlejší problém a nežádoucí břemeno“.
Připomenu i 20. listopad 1944, kdy americké bombardéry svrhly 248 bomb na Břeclav. Nálet trval pouhé tři minuty. Žádné německé stíhačky Američany neobtěžovaly, bylo to v pravé poledne za dobré viditelnosti, a přece ani jedna z bomb nezasáhla důležitou železniční křižovatku − břeclavské nádraží. Nejvíce byla poškozena obytná čtvrť Dubič a náměstí. Zahynulo šedesát osob, většinou ženy a děti. Vojenské transportéry wehrmachtu směřující na východní frontu, pro které byla břeclavská křižovatka životně důležitým železničním uzlem, byly tímto náletem zdrženy právě jen o ty tři minuty, po které nálet trval.
Nemohu si odpustit ani poznámku k německé muniční továrně v Bořím lese nedaleko Břeclavi. Část jí zlikvidovali Němci při ústupu. Zbytek munice navozili vojáci Rudé armády po dobytí území na hromady a odpálili. Nelze však opomenout to, co se odehrálo již v noci z 24. na 25. srpna 1944, kdy vyletělo do vzduchu osm vagonů granátů, přičemž byly téměř zničeny tři objekty muniční továrny.
V továrně pracovali zejména sovětští zajatci, vězni a také hodně českých totálně nasazených dělníků. V uvedené továrně bylo organizováno ilegální odbojové hnutí sovětských zajatců v čele Trofimem Matjušenkem, který měl značnou podporu i u celé řady českých občanů.
Ne, nemám vůbec nic proti tomu, že po sedmdesáti letech od konce druhé světové války dojde konečně k odminování celého území Bořího lesa. Vadí mi ovšem, že se to interpretuje zavádějícím způsobem.
Záškodnická, zpravodajská a jiná činnost na pomoc Rudé armádě byla přece hlavní náplní řady odbojových skupin. „Jste revoluční armádou, která spolu s rudoarmějci nejen vyžene okupanty,“ cituji výzvu ilegální organizace Moravská rovnost z 1. dubna 1945, „ale i zrádce a nepřátele z řad českého národa… Vyrazte k poslední zteči… Každou hodinu, každým okamžikem se čeká úplné zhroucení vojenského i politického aparátu nacistů. Každým vašim úderem se urychlí jejich pád… Do boje za vítězství!“
Povzbuzením českého lidu do boje proti nacistickým okupantům byla i výzva velení Rudé armády k českému obyvatelstvu jižní Moravy shazovaná sovětskými letadly od prvních dubnových dnů roku 1945. „Bratři Češi!“ stálo ve zmíněné výzvě, „Udeřila hodina vašeho osvobození. Proto všemi prostředky pomáhejte bratrské Rudé armádě, která vás osvobozuje… Sabotujte rozkazy německého velení a hitlerovských úředníků. Dejte se k partyzánům… Ničte německé telefonní a telegrafní vedení, bořte mosty a ničte cesty v německém týle… Ať žije bratrské spojenectví slovanských národů Československa a Sovětského svazu! Smrt německým vetřelcům!“
Nacisté chtěli území jižní Moravy držet na vybudovaných obranných postaveních podél řeky Moravy od Hodonína k Břeclavi a využít přitom i některých někdejších československých pohraničních pevností. Navíc záměrně vypustili Vranovskou přehradu, aby povodňová vlna ještě zvýšila již tak dost vysoký stav hladiny Dyje a zaplavila celou oblast soutoku Dyje s Moravou v šíři několika kilometrů.
Osvobození jižní Moravy bylo součástí bratislavsko-brněnské operace Rudé armády, jejímž provedením byla pověřena vojska 2. ukrajinského frontu, kterým velel maršál Rodion Jakovlevič Malinovskij. Počátek bratislavsko-brněnské operace byl stanoven na 15. března 1945, ale v souvislosti s těžkými boji na maďarském území u Blatenského jezera bylo zahájení útočných akcí této operace o deset dní odsunuto.
K osvobození Bratislavy a Brna bylo v 2. ukrajinském frontu soustředěno 352 300 vojáků, kteří měli z bojové techniky k dispozici 6 160 děl a minometů, 246 tanků a samohybných děl a 637 letadel. V uvedeném počtu vojáků bylo také 83 300 příslušníků 1. a 4. rumunské armády.
Fašistická vojska měla na tomto úseku 200 000 mužů, 1 800 děl a minometů, 120 tanků a samohybných děl a 150 letadel. Zpočátku byla tedy značná převaha v živé síle a bojové technice na straně sovětských vojsk, v průběhu dalších bojů přesunovalo však německé velení na nejvíce ohrožené úseky stále nové a nové síly.
Bratislavsko-brněnská operace byla zahájena 25. března 1945 mohutnou dělostřeleckou a leteckou přípravou. Potom zaútočila pěchota 7. gardové armády generálplukovníka M. S. Šumilova a 53. armády generálporučíka I M. Managarova a po zdolání Hronu prolomila německou obranu. O den později byli do tohoto průlomu nasazeni tankisté a kavaleristé, kteří přešli z chodu řeky Nitru a Váh a do konce března osvobodili desítky slovenských měst a vesnic. Počátkem dubna 1945 vyhnali rudoarmějci nacisty z Hlohovce a přiblížili se k Bratislavě.
Za bojové součinnosti letců a námořníků provedli příslušníci 7. gardové armády obchvatný manévr a 4. dubna 1945 osvobodili hlavní město Slovenska – Bratislavu. Mezitím na brněnském směru překonali vojáci 1. gardové jezdeckomechanizované skupiny Malé Karpaty, 5. dubna osvobodili Malacky a postupovali k hranicím Moravy.
První fáze bratislavsko-brněnské operace byla tedy úspěšně zakončena a před vojsky 2. ukrajinského frontu vyvstal jako bezprostřední úkol boj o osvobození Brna.
„Vzpomínám na schůzi,“ napsal jeden z osvoboditelů jižní Moravy, velitel 6. divize generálmajor I. F. Obušenko, „kde mladý rudoarmějec Petr Jugajev řekl: Je nám uložen historický úkol − mimořádné poslání – přinést svobodu přátelským národům Československa z německého otroctví. My víme, že stovky našich žen, matek a dětí zahynuly rukama fašistických zločinců. Totéž činí hitlerovci v Československu. Pomstíme se fašistům za zastřelení nevinných lidí. Vyplníme čestně uložený bojový úkol“.
Dne 5. dubna 1945 začaly německé jednotky z opevněných postavení u Lanžhota střelbou ohrožovat nastupující sovětská vojska. Téhož dne se jim dostalo odpovědi ze strany sovětské. Byl to počátek krvavých bojů o přechod řeky Moravy.
Na směru Kúty – Lanžhot vystupoval z rozlité vody řeky Moravy jen násep železniční trati a místy i trasa silnice Brno – Bratislava. Obě tyto možné cesty přechodu řeky pro postupující sovětská vojska měli dobře opevněné a zastřílené nacisté, kteří vyhodili do povětří všech osm mostů, které na tomto úseku spojovaly Slovensko s Moravou. Německému velení se podařilo na obranných postaveních zkoncentrovat značné síly, jež začaly klást houževnatý odpor.
6. dubna 1945 vyrazil 6. gardový jízdní sbor 1. gardové jezdeckomechanizované skupiny k řece Moravě a zaujal bojové postavení na jejím slovenském břehu. Velitel jedné eskadrony si předvolal rozvědčíka Vasilije Vasiljeviče Jendovického, kterému řekl: „Velitel pluku vám přikázal dostat se po troskách mostu na pravý břeh a obhlédnout situaci v délce jednoho kilometru po i proti proudu řeky, odchod ihned“.
Než se Jendovickij dostal k Němci vyhozenému železničnímu mostu, byla tma. Vešel do vody a po zbytcích explozí poničené konstrukce pomalu postupoval na pravý břeh. Uviděl strážní budku, v níž byli hitlerovci. Jediným granátem je zneškodnil.
O půlnoci se Jendovickij po úspěšném zakončení průzkumu vrátil. Velitel eskadrony jej ihned předvedl k veliteli 6. gardového jezdeckého sboru generálporučíkovi S. V. Sokolovovi, kterému Jendovickij podal hlášení. „A co jsme to slyšeli za výbuch?“ zeptal se generál. „To jsem uspal tři nacisty… Myslel jsem, že se objeví další. Nikoho jsem však neviděl,“ odpověděl Jendovickij. „Jste chlapík,“ řekl generál a obrátil se k svému pobočníkovi: „Vojáka navrhuji k vyznamenání.“ Velitel pluku pak zavelel: „Urychleně se přepravte na pravý břeh...“
Ano, Vasilij Vasiljevič Jendovickij byl skutečně první z rudoarmějců, kteří vstoupili u Lanžhota na moravskou půdu. Za svůj statečný čin byl vyznamenán Řádem Velké vlastenecké války prvního stupně. Nemohl jej ovšem převzít hned. V boji s hitlerovci byl totiž nedaleko Brna těžce raněn a převezen do budapešťské nemocnice. Teprve po vyléčení se vrátil do vlasti, kde mu bylo následně vyznamenání předáno.
Lanžhot byl definitivně osvobozen až 11. dubna 1945. Fašisté totiž hájili svá dobře vybudovaná obranná postavení se zuřivou houževnatostí. Těžké boje si vyžádaly mnoho lidských obětí a značné ztráty bojové techniky. Zahynulo i 82 místních občanů. Mezi nimi i Cyril Bystřický, který byl 9. dubna 1945 Němci na výstrahu zastřelen poté, co byl přistižen při přestřihování telefonního vedení spojujícího německé dělostřelecké baterie v Lanžhotě s jejich pozorovatelnou.
A tak teprve zásluhou oddílu podporučíka Karabanova a následně i celého 33. pluku plukovníka Repina došlo k vybudování lanžhotského předmostí a k rozvinutí dalších bojů ve směru na Brno.
Bojová činnost 1. gardové jezdeckomechanizované skupiny v prostoru Lanžhota na sebe vázala značné nepřátelské síly, což umožnilo jejímu sousedu vpravo – jednotkám 53. armády – překročit řeku Moravu a osvobodit 12. dubna 1945 město Hodonín.
Na všech směrech však postupující rudoarmějci naráželi na houževnatý odpor nacistů, kteří se snažili ze všech sil uhájit své opevněné obranné pásmo jižně od Brna. Velmi těžké boje byly vedeny například o obec Šitbořice. Ve dnech 17.−21. dubna 1945 donutili zoufalými protiztečemi rudoarmějce dvakrát k ústupu z osvobozených Šitbořic a až třetí útok sovětských vojáků znamenal definitivní osvobození této vesnice. V ukořistěných nacistických mapách byly Šitbořice vyznačeny červeným kruhem s tímto nápisem: „Přírodní pevnost před Brnem! Boj až do posledního muže!“
A že byli nacisté odhodláni plnit příkazy Hitlera a páchat zvěrstva až do konce války, dokázali s hrůznou přesvědčivostí právě v Šitbořicích, kde 17. dubna 1945 zastřelili třicet zajatých sovětských vojáků a kde jednoho těžce raněného sovětského zajatce zaživa upálili.
Podobná situace nastala i v Mikulově, kde nacisté zjistili, že v tomto městě jsou ještě Židé, které je třeba buď ihned odtransportovat, nebo zlikvidovat dříve, než přijde Rudá armáda. Ranami z pistole do týla jich pak 21 postříleli. Tak, jak sliboval Hitler, že bude-li nucen z Evropy odejít, práskne za sebou dveřmi, práskli za sebou dveřmi i nacisté v Mikulově, a to nejen vražděním civilních občanů, ale i hrůzným kulturním zločinem – vypálením tamního zámku a zničením nesmírných hodnot, které uchovával.
Osvobození území západně od Břeclavi využily k přesunu svazky 6. gardové armády generálplukovníka A. G. Kravčenka. Na rozkaz maršála R. J. Malinovského z 21. dubna 1945 se tato armáda přemístila z Rakouska do prostoru východně od Brna, kde měla zasáhnout do bojů o jeho osvobození.
Svazky této tankové armády byly nejprve soustředěny v prostoru Břeclav – Valtice – Reinthal (Rakousko) a při setmění 22. dubna 1945 začaly se přepravovat přes řeku Dyji u Břeclavi. Ráno 23. dubna byl již 6. gardový mechanizovaný sbor generálporučíka tankových vojsk M. V. Volkova v Šitbořicích a Nikolčicích, 2. gardový mechanizovaný sbor generálporučíka K. V. Sviridova v prostoru Klobouky – Morkůvky, 5. gardový tankový sbor s velitelem generálmajorem tankových vojsk M. I. Saveljevem v Kurdějově a 4. motocyklový pluk v Horních Bojanovicích.
Závěr bratislavsko-brněnské operace se nezadržitelně blížil. Na východním křídle, v pásmu 53. armády, bylo zahájení obchvatného úderu k osvobození Brna připravováno na 23. dubna 1945 v 10 hodin dopoledne.
Krátce před zahájením útoku přijel na úsek předpokládaného hlavního úderu velitel 2. ukrajinského frontu maršál Rodion Jakovlevič Malinovskij doprovázený velitelem dělostřelectva frontu generálplukovníkem N. S Fominem, náčelníkem štábu 5. letecké armády generálporučíkem N. G. Selezněvem a několika dalšími generály.
Pozorovatelna velitele 18. gardového střeleckého sboru generálporučíka I. M. Afonina, umístěná na vyvýšenině necelý kilometr východně od Křepic, umožňovala daleký výhled směrem k Brnu. Z této velitelské pozorovatelny sledoval maršál Malinovskij průběh dělostřelecké a letecké přípravy i zahájení útoku. Jeho přítomnost byla pro všechny rudoarmějce značným bojovým povzbuzením.
Země se chvěla neustálými detonacemi granátů a bomb, nad bojištěm se zvedal dým a prach. Ačkoli se stavěli hitlerovci zoufale na odpor, nedokázali čelit nezadržitelnému náporu rudoarmějců.
Když pěchota pronikla asi tři kilometry do fašistické obrany, dal maršál Malinovskij rozkaz k nasazení 6. gardové tankové armády. Tankisté pak rychle předstihli pěchotu a pokračovali v útoku na Brno.
Následující den, tedy 24. dubna 1945, osvobodili vedle řady vesnic a městeček také první dvě brněnská předměstí – Tuřany a Brněnské Ivanovice. Během 25. dubna 1945 byli pak nacisté vyhnáni ze všech jižních a východních předměstí a čelné oddíly tankové armády se dostaly až do prostoru mezi Královým Polem a Soběšicemi. A 26. dubna 1945 přinesli rudoarmějci svobodu i obyvatelům všech západních brněnských předměstí a celého vnitřního města. O nejsevernější brněnské předměstí Řečkovice bylo však třeba bojovat až do 5. května 1945.
K vyvrcholení posledních velkých osvobozovacích bojů Rudé armády na jižní Moravě došlo 7. května, kdy bylo definitivně rozhodnuto o drtivé porážce hitlerovců na oblouku řeky Dyje.
A právě tento poměrně malý, ale vojensky významný úsek fronty mezi Drnholcem, Pasohlávkami a Novou Vsí u Pohořelic vybralo si vedení 2. ukrajinského frontu z celé své široké fronty od Vyškova přes Brno až hluboko do Rakouska, téměř k Dunaji, za místo hlavního úderu při zahájení své poslední – pražské – operace 7. května 1945.
Proto byla do blízkosti tohoto nástupního prostoru přesunuta znovu 6. gardová tanková brigáda generálplukovníka A. G. Kravčenka. Do 2. ukrajinského frontu byla převedena k jeho posílení před pražskou operací z 3. ukrajinského frontu maršála Tolbuchina i 9. gardová armáda generálplukovníka V. V. Glagoleva. Ta vedla úder ve směru Znojmo – Jindřichův Hradec – Plzeň, zatímco 7. gardová armáda postupovala po prolomení fronty na oblouku Dyje na Moravský Krumlov, Jaroměřice nad Rokytnou, Telč, Tábor a Příbram. Západně od Brna směrem na Jihlavu postupovala 53. armáda a 1. gardová jezdeckomechanizovaná skupina.
Osvobození jižní Moravy nebylo vůbec lehké a mnoho statečných sovětských vojáků i českých vlastenců položilo své životy za naši svobodu. Na vojenském hřbitově v Hustopečích je pochováno 1 882 rudoarmějců, v Hodoníně 1 489 a v Brně 3 648 našich osvoboditelů.
Před sedmdesáti lety mnozí tvrdili, že nezapomeneme. A dnes? Nemohu opomenout nedávný pochod lotyšských nacistických veteránů z divizí SS, který ani na Ukrajině, ani v Polsku a ani nikde jinde v Evropské unii nevyvolal patřičný protest. A působí mimořádně trapně, když stávající ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk při nedávné návštěvě Německa v souvislosti s událostmi před sedmdesáti lety prohlásil: „My všichni si dobře pamatujeme na sovětskou invazi na Ukrajinu a do Německa“.
Jaceňuk vstoupil i do sporu kolem ukrajinského ultranacionalisty Stěpana Bandery. Toho Bandery, který nejen mluvil o nutnosti nemilosrdně vybíjet Židy, komunisty, Poláky a Rusy. Jeho Organizace ukrajinských nacionalistů a jeho povstalecká armáda se za druhé světové války dopouštěly zločinů, nad kterými se pozastavovali i někteří němečtí vojáci. A tak docela chápu bývalého velvyslance ČR v Ruské federaci a na Ukrajině Jaroslava Baštu, který na adresu Jaceňuka prohlásil: „Ukrajina má v čele mladého muže se slovníkem starého nacisty“.
V posledním čtvrtstoletí jakoby i v české společnosti stále víc sláblo historické povědomí. Tu a tam komicky probleskne svědectví ideologizujících moderátorů veřejnoprávních i komerčních médií, kteří často sami vybaveni nedostatečnými vědomostmi a jen chabou žurnalistickou etikou, jsou názorným příkladem neznalosti nejen historické minulosti, ale i jejího kulturního rozměru.
Český prezident Miloš Zeman však přece jenom nedávno porušil pravidlo zapomínání či účelového přepisování dějin a ve své úvaze „Co znamenal fašismus pro všechny Slovany bez rozdílu“ vyzvedl dokonce i památku komunisty Jana Švermy.
A předseda vlády Slovenské republiky Robert Fico byl v březnu letošního roku ještě důraznější, když veřejně prohlásil: „… odmítám ignorovat historický fakt, že před 70 lety skončila válka a že zde (na území Slovenska) padlo 60 tisíc ruských vojáků“. K tomu pak dodal: „Slovensko byl fašistický stát osvobozený Rudou armádou“.
Ne, není žádným tajemstvím, že v dějinách lidského myšlení a konání se vyskytuje i mnoho nesmyslů a zla. Je-li ovšem člověk nadaný rozumem, citem a vůlí, dovede najít východisko z mnoha těžkých situací. I když, a 70. výročí vítězství nad fašismem je toho názorným příkladem, téměř s ničím nelze počítat s absolutní jistotou.
Lze ovšem tvrdit, že lidský život má smysl především tehdy, je-li člověk schopen uvažovat v širších a hlubších souvislostech. A to především proto, abychom znovu nemuseli odvracet nebezpečí, jimiž je ohrožována sama existence lidského rodu.