KSČM

     Slovanské osídlení existovalo na Starém Brně  na dnešní České ulici. Na počátku 13. století přišli němečtí osídlenci na Českou ulici a především na Běhounskou ulici spolu s románskými lidmi. Cesty z těchto ulic se spojily u počátku dnešní Masarykovy ulice a uvnitř vzniklo tržiště ve tvaru trojúhelníku, nazvané Dolní trh někdy též Starý trh. V roce 1220 byl  uveden do provozu kostel sv. Jakuba sloužící Němcům a na tržišti kostel sv.  Mikuláše pro románské osídlence. Na místě dnešního kostela s. Maří Magdaleny na Masarykově ulici byla obec židovská se synagogou. Češi měli duchovní správu v chrámu sv. Petra.

     Společné hospodářské zájmy spojily v jeden celek tehdejší obyvatele Brna bez rozdílů, které mezi nimi existovaly. Vznikl souvislý celek, město, které bylo obehnáno hradbami už ve 30. letech 13. století a to od dnešního Šilingrova náměstí po Husově třídě, Solniční přes Moravské náměstí po Rooseveltově ulici, ke konci Kobližné a Orlí, po Benešově ulici a Denisovými sady zpět na Šilingrovo náměstí. Do města vedlo 5 bran: Brněnská na Šilingrově náměstí, Veselá u ústí Veselé a České, Běhounská na konci ulice Běhounské, Měnínská při ulici Měnínské a Židovská u Masarykově ulici. Z Kobližné ulice propouštěla z města Branka. Až do počátku 14. století do území města nepatřila původní trhová ves Staré Brno, zvaná tak v protikladu k novému městu Brno. Mnoho půdy nebylo ještě zastavěno. Před městskými hradbami patřilo k Brnu nejbližší okolí. Ostatní části dnešního Brna, pokud existovaly byly tehdy samostatnými malými zemědělskými vesnicemi blízko nebo daleko před městskými hradbami.

     V lednu 1243 dal král Václav I. Brnu první privilegia. Vzal v nich na vědomí vynětí města z pravomoci hradských úřadů a šlechty, dovolil, aby se spravovalo rychtářem a městskou radou podle stanovených zásad, přiznal mu mílové právo, právo mít hradby a konání tří neděle před sv. Duchem / sedmá neděle po velikonocích/ a tři neděle po něm výroční trh i pro cizí kupce. Velmi podrobně byly formulovány zásady trestního práva výhodné pro bohaté měšťany - tresty pro chudé byly větší, bohatí se často vykoupili a zůstali na svobodě i při obvinění z vraždy.

Město své výsady dobře využívalo. V Brně se soustředila řemeslná výroba a obchodní činnost z blízkého i vzdáleného okolí, brněnské dílny se staly  významnými výrobními středisky v celé oblasti a na trzích v Brně se soustředilo směňování výrobků od městských řemeslníků a zemědělců z okolních vsí.

     Růst výroby a obchodu podporoval růst počtu obyvatel ve městě a jejich obydlí. V roce 1389 bylo v Brně 608 a v předměstích 391 domů, v nichž bydlelo asi 8 000 obyvatel. Při svém vzniku mělo Brno starousedlé české obyvatele a německé a románské kolonisty. Čechů bylo asi tolik, kolik Němců a Románů dohromady, ale časem se Románi poněmčili a Němců přibývalo příchodem dalších jejich lidí, takže koncem 13. století nebyly většiny, kterou zvětšovali až do druhé poloviny 14. století. Pak naopak počet Čechů ve městě rostl až do husitských válek. Správa města zůstávala v rukou bohatých německých měšťanů. Měli výrobní prostředky, měšťanské právo a velký majetek. Čeští řemeslníci a živnostníci měli též výrobní prostředky i měšťanské právo, ale do správy města stěží pronikli a jejich jmění bylo různé, od velkého k menšímu. Chudí obyvatelé, většinou Češi byli nuceni námezdně pracovat za velmi nízké mzdy, vyplácených v drobných penězích, které měly nižší kupní sílu než groše. Pracovali od úsvitu do tmy, bydleli v nízkých a bídných chatrčích před nebo u hradeb, často nemocní morem, který v letech 1349-1372 se opakoval čtyřikrát. Chudí obyvatelé byli nejvíc v 15. a 16. století postiženi válkami, morem a v 17. století 30tiletou válkou. Počty českých obyvatel klesaly, v roce 1559 je uváděn jejich počet 384.

     K zásadní změně ve výrobě i v počtu obyvatel Brna došlo ve 2. polovině 18. století. Postupně vzniklo devět manufaktur se zemskými privilegii, další tři s privilegii jednoduchými, podniky na úpravu suken, což jsou samostatné barvírny, valchy, strojní přádelna, postřihači sukna, k tomu soukeničtí mistři, žijící ve vnitřním městě, faktoři, přadláci a tkalci v okolí města. Brno se na přelomu 18. a 19. století stalo významným střediskem vlnařské manufakturní výroby. Připomenout nutno několik průkopníků této výroby: Johann Leopold Kőffiller,  Wilhelm Mundi, Johann Heinrich Offermann, Heinrich Schmal, Matthias Mundi, Johann Gottlieb Schäffer,  Martin Dahler, Johann Christian Leidenfrost, Paul Turetschek, Matthias Abraham Seitter a další národnosti německé.

     V roce 1763 v Brně a v předměstích bylo 7 805 obyvatel, v roce 1780 již 13 907 obyvatel. Z tohoto počtu žilo 10 285 lidí ve vnitřním městě a zbývajících 3 622 sídlilo např. na Pekařské, na Křenové, na Malé Nové, ve Velké Nové. Na domácí obyvatele připadalo 74 % a 26 % asi 1000 z jiných zemí monarchie a 500 z jiných států, hlavně vandrovních tovaryšů i odborníků výroby.

Většinu tehdejších obyvatel Brna tvořili pracující z manufaktur a řemeslnických dílen a jejich rodinní příslušníci. Pracovali 14 až 16 hodin denně. Ti z nejbližšího okolí docházeli na noc domů, ze vzdálenějších míst přespávali v dílně a domů přicházeli jednou za týden. Ty nejlepší Kőffiller se snažil k podniku získat tím, že dal postavit 44 domků, tzv. Červenou ulici / mezi Kounicovou a Lidickou ulicí/, která byla první dělnickou kolonií v monarchii.

     Počátkem 19. století bylo v Brně již 16 podniků na výrobu suken a kašmíru a 40 soukenických mistrů. Nejméně 10 dalších podniků přibylo za použití strojů uváděných do pohybu ruční silou, koňskou, nebo vodní silou, později i párou.

Stroje postupně nahrazovaly ruční práci předáků. Ve Šlapanicích byl v roce 1814 položen základ pozdější První brněnské. Šlo o mechanickou  drastírnu a přádelnu vlny J. Reiffa, F. Schőlla / Šella / a K. Memmerta. Po Reiffově smrti převzal strojírnu Heinrich Alexander Luz, který vyráběl parní stroje nejen pro textilní průmysl, ale i pro cukrovary, doly, dále kotle, lisy, soustruhy a vrtačky. V roce 1836 byla  Luzova strojírna přemístěna do Brna, do prostor nedaleko Svitavy na Olomoucké ulici. Podnik získal lepší spojení a místními a vzdálenějšími trhy.

     Celkový hospodářský vývoj koncem 18. století a na počátku 19. století dal předpoklady k přechodu textilní výroby od manufaktury a řemeslné výroby k výrobě v továrnách. Začal proces průmyslové revoluce. Město již nebylo možno udržet mezi hradbami, které postupně v 1. polovině 19. století byly odstraněny. Brno se mohlo rozvíjet rozšiřováním a přeměnou většinou zemědělských osad v průmyslové předměstí. V roce 1850 mělo Brno 47 359 obyvatel a proti roku 1791 vzrostl jejich počet dvojnásobně. Průmyslové Brno přitahovalo zájemce o obživu z blízkého i vzdáleného okolí a postupně vznikala celá průmyslová oblast.

6. července 1850 vyšel Prozatimní řád pro královské hlavní město Brno. K městu byly připojeny dosud samostatné obce v jeho bezprostřední blízkosti. Vznikl samostatný politický okres podřízený krajskému prezidiu a po jeho zrušení v roce 1862 podléhal přímo zemskému moravskému místodržitelství. Město řídilo 48 členů obecního výboru a městská rada s voleným starostou. Volební práno měli jen měšťané a obyvatelé s domovským právem, kteří platili nejméně 8 zlatých přímých daní z příjmu ročně, dále úředníci, důstojníci, katoličtí faráři, profesoři, učitelé všech stupňů. Volební právo neměli služebníci, dělníci a neplatiči daní v uvedené výši. V roce 1875 mělo z celkového počtu 58 355 obyvatel Brna jen 32 444 osob měšťanské nebo domovské právo. V roce 1869 ze 73 771 obyvatel Brna mělo právo volit jen 30 688 osob. Většina těchto obyvatel Brna byli Češi a přesto složení členů vedení Brna bylo německé až do listopadu 1918. Poslední německý starosta, vládní rada Ferdinand Schnitzler pod tlakem české veřejnosti dne 4. listopadu 1918, 5. listopadu ukončil vládnutí v Brně. Dne 6. listopadu 1918 převzal správu Brna vládní komisař Petr Kerdlmayer  z Ehrenfeldu podle návrhu moravského místodržitelství v dohodě s Národním výborem. Počátkem ledna 1919 žilo v Brně 131 500 osob. K české národnosti se hlásili 90 000 – 60,9 %, k německé 45 200 – 34,4 %, k židovské 5 500 – 5,2 % a 700 osob – 0,5 % k jiným národnostem. Když zákonem z 16. dubna 1919 bylo vytvořeno Velké Brno, brněnští Němci dali najevo /podobně jako v roce 1850/  velkou nespokojenost. Tehdy i nyní byla k Brnu připojena sousední předměstí, v nichž převažovalo české obyvatelstvo. Příležitost k odplatě plně využili Němci v roce 1938. Jejich vedoucí organizovali manifestace s požadavkem připojit Brno k okupovanému území jižní Moravy. Do Berlína přijeli i s plánem rozdělit Brno na české a německé. K německému Brnu by patřily velké továrny, banky, pojišťovny a skupina obchodů spolu s vlakovou tratí Brno-Břeclav. Češi kolem tratě by byli odstěhováni. V Berlíně tehdy neuspěli. Za půl roku 13. března 1939 několik Němců se vydalo do Brna na Pohořelice pod hesly Brno do říše, ať žije Kalr Schwabe!  Dne 14. března 1939 se vrátili zpět s cílem obsadit v Brně před příchodem říšské branné,  moci rozhodující pozice – Novou radnici, zemský úřad, poštovní ředitelství, rozhlas. Schwabe v čele skupiny obsadil policejní ředitelství. S vojáky přijelo do Brna 120 gestapáků, kteří se ihned dali „do práce“ a  podle policejních seznamů první na řadě byli bohatí Židé, komunisté a  antifašisté. Soukmenovci s nadšením vítali Adolfa Hitlera, který přijel do Brna 17. března 1939. Na radnici ho uvítal vedoucí správy města Brna Oskar Judex. České vedení města skončilo.

Po příchodu říšské branné moci do Brna byl hlavním vězením Špilberk. Jeho celami prošlo na 90 000 vězňů. Po výsleších byli rozesílání do Buchenwaldu nebo do Dachau, kde mnozí přišli o život. Po uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 úlohu Špilberku převzaly Kounicovy koleje, odkud k výslechům byli vězni převáženi do hlavního sídla gestapa, do budovy právnické fakulty na

Veveří ulici. Gestapo též používalo k uvěznění odbojářů Sušilovy koleje, věznice na Cejlu a na Orlí ulici a menší koncentrák Pod kaštany. V Kounicových kolejích okupanti vybudovali popraviště, kam Němky i s dětmi občas přicházely a popravy vlastenců doprovázely nenávistnými výkřiky. Kounicovými kolejemi prošlo na 150 000 vězňů různých národností a 1 300 z nich tu bylo popraveno. Ještě v dubnu 1945 asi 235 osob bylo odesláno k likvidaci do Mauthausenu. Zřejmě 22. dubna 1945 bylo popraveno 15 osob, zatčených na nádraží ČSD a další 4  zabité osoby byly nalezeny v areálu brněnského Výstaviště. Ve dnech 18.-19. dubna 1945 gestapáci opouštěli Brno a jejich krvavé řádění se podílelo na potlačení povstání v Přerově 1. května 1945, na masakrech ve Velkém Meziříčí a v Třešti 7. května 1945. Z Jihlavy se přemístili do Tábora a skončili v americkém zajetí. Někteří byli předáni k potrestání zpět a v Brně byli odsouzeni k smrti a popraveni. Ne všichni tak skončili. Podle svědků, kteří přežili, někteří gestapáci se k vězňům chovali hrubě a při výsleších dávali najevo převahu nad týranými. Byli mezi nimi i ti, kteří se narodili v Brně.

     Ve dnech 14. – 26. dubna 1945 byly postupně zbaveny nacistické okupace městské části Brna. Na severu Brna boje probíhaly až do 5. května 1945. Většina Němců odešla z Brna podle pokynů nacistického vedení Brna. 17. dubna 1945 se vydalo na cestu směrem na Pohořelice několik desítek mužů, aby zaujali obranné postavení na linii Holasice-Ořechov-Střelice proti rudoarmějcům a jejich tankům.  To je chtěli zastavit protipancéřovými pěstmi?

Byla to zbytečná událost. Ještě 25. dubna 1945 nás v Černých Polích volksšturmáci přesvědčovali, že Hitler má zázračnou zbraň. To již rudoarmějci z prostoru Hádů sestupovali do údolí a Hitlerovi zbývalo jen několik dní života.

     S porážkou v druhé světové válce se brněnští Němci nesmířili. Dávali to všemi možnými způsoby najevo. Vyvolávali třenice s Čechy, s nimiž bydleli v místě bydliště. Při odstraňování trosek vybombardovaného domu na náměstí vyhrožovali, že jednou přijde jejich doba a českými palicemi náměstí Svobody vydláždí. Šlo přitom o takzvané slušné příslušníky německého národa, poněvadž ti, co měli  jak se říká  „máslo na hlavě“, byli dávno před osvobozením Brna pryč.

     Evidentní neschopnost Němců smířit se s novou situací a najít této situaci odpovídající řešení, vedlo vedení Zemského a Národního výboru města Brna vypovědět z města jejich podstatnou většinu. Přes 20 000 Němců nastoupilo pochod směrem na Pohořelice. Nešlo se jim lehce. V Pohořelicích došlo mezi nimi k epidemii úplavice. Jejím následkem podlehlo na 700 přítomných.

Organizátoři proto další pochod ukončili. Různými způsoby se do Rakouska dostalo přes 18 tisíc osob. U příležitosti 70. výročí této události se loni konalo vzpomínkové shromáždění na místě soustředění Němců k pochodu na Pohořelice za účasti vedení Brna v čele s primátorem. Nechyběl ani exeuroposlanec Bernd Posselt, který se podobných akcí účastní všude jinde v České republice. Po celý loňský rok probíhal tzv. Rok smíření k omluvě za vše, co před 70 lety si Češi dovolili k Němcům.

Organizátoři zřejmě zapomněli na zvěrstva nacistů v sídle gestapa na Veveří ulici, v Kounicových a Sušilových kolejích, že ještě 22. dubna 1945 došlo k popravám našich občanů v době, kdy o den později nastoupili rudoarmějci k rozhodnému útoku na Brno.