KSČM

Památce statečného člověka Wenzela Jaksche, kterému dvakrát vzali domov a my mu dlužíme spravedlnost

Historie, pokud má přinášet poučení pro dnešek, se těžko snáší se subjektivními pocity, zatrpklostmi a bolestínstvím. A máme-li, také nám nic jiného nezbývá, žít nejen s naší vlastní historií, ale i jejími spolunositeli, pak to platí dvojnásob.

 Především za událostmi, které se jednou pro vždy staly, nehledejme spiknutí a zradu, ale události jiné, tak, jak se spojovaly v zákonitém řetězci příčin a následků. Jsme si například vesměs vědomi, že vznik moderní české (respektive československé) nezávislé státnosti spočíval na bedrech desetitisíců mužů ve svazcích legií, kteří se však narodili jako poddaní Jeho Apoštolského c. a k. veličenstva, do jeho rukou, jako ústavním pořádkem povolaného nejvyššího vojenského pána, složili na svou čest vojenskou přísahu, aby pak proti jeho trůnu v řadách nepřátel obrátili své zbraně. Z prosté logiky věci, na rozdíl od tehdejších polních soudů, je přesto nedržíme za zrádce a osoby pokleslých morálních kvalit. Není jediného důvodu, abychom rozdílně přistupovali k pohnutkám, volbě a činům jiných.

 Jistě, mám na mysli spoluobčany německého jazyka, ty, kteří druhdy tvořili druhý nejpočetnější ze tří zemských národů v hlavních českých zemích, t.j. Čechy, Morava, Slezsko, a první, v podstatě dominantní, v historických zemích vedlejších, čili v Loketsku a Chebsku. Svoji jednoznačnou a určitou vůli po národně státním sebeurčení podstatná část z nich vyjadřovala již nejméně od poloviny 19. století, tehdy podporou frankfurtského sněmu. Nejinak se dělo

 i po rozpadu rakouské monarchie, kdy namnoze až použití branné moci a dalších státně donucovacích prostředků učinilo z nich občany Republiky Československé. Nad jejich, či alespoň mnoha z nich, přinejmenším nikoliv vroucím vztahem k této „vlasti“, by bylo vrcholně pokrytecké se pohoršovat. Ne, oni, pokud jde o tento stát, neměli v zásadě koho zradit. Ostatně, je namístě připomenout, že to – k její cti – byla právě KSČ, která dlouhodobě prosazovala právo německé menšiny v ČSR na sebeurčení, a to až do odtržení.

 Tím spíš pak větší hanba pro ty mezi námi, kdo nedoceňují – a za takto daných historických okolností ani docenit nelze – věrnost oněch loajálních z řad německých spoluobčanů. Ač i takoví později mnohdy přijali, dobrovolně

a statečně, osud vyhnanců.

Stejnou měrou je také falší nejhrubšího zrna vyvozování rádoby morální, nemluvě už o právní, individuální, v horším případě kolektivní, odpovědnosti za takzvané činy proti českému národu nebo jiné podobné. Všichni, každý, stojíme právě tam, kam nás postavily objektivní okolnosti a jsme přesně takoví, jak nás formovaly zákonitosti dějin. Z těch, kdo stojí na okraji zející jámy budoucího masového hrobu, ať s pouty na rukách nebo puškou v ruce, tam zpravidla netoužil stát nikdo. A nepochybně, štěstí má ten, komu v životě nevyloupili byt, nezmrzačili děti a neznásilnili manželku – jenže za větší štěstí ať Pánu Bohu děkuje každý, kdo se znenadání neocitl v situaci, že by (k vlastnímu údivu) komusi vyloupil byt, zmrzačil děti a znásilnil manželku. Toto jsou nutné

 a nevyhnutelné důsledky války. Za ně je ovšem třeba činit odpovědné ty, kdo válku, jako prostředek prosazení svých třídních zájmů, chystají, přejí si ji, mají prostředky a zdroje ji rozpoutat a vést a také ji rozpoutají a vedou. To válka z lidí lumpy činí!

 Nechali jsme se svést už mnohokrát, snad by stačilo. Máme vespolek, Češi, Němci, Islanďané – jedním slovem Evropané, i důležitější věci na práci, než to, co už bylo: třeba „Kůži na boty a boty pro děti a děti pro radost… A růže pro ženy“. Těmi květinami končím, připomenul bych jenom ještě text jednoho dalšího českého autora, z jeho dávnějšího lepšího období: „Když kvůli pánům

 se lidi mezi sebou začnou rvát, neprospívá to vůbec tulipánům. A nezlobte se,

 já mám kytky rád.“

Lidi, včetně těch, kteří mluví německy, ostatně taky.

 Matůš BÓNA