KSČM

     Historicky je pro český národ osudová existence v sousedství , navíc  v nevýhodné poloze, se silným německým státem.  

      T.G.Masaryk v České otázce napsal: „Němci ze starých dob se tlačí na východ  a jihovýchod. Frei-tche   vidí poslání Němců v kolonizaci východu. Nelze očekávat , že tato stará taktika se dá odstranit diktátem a proto musíme s tímto tlakem stále počítat….v každém případě naše postavení ve střední Evropě  a naše nepočetnost nutí nás k politice bdělé a opatrné.“

V přednášce /r.1905 v Kroměříži/ uvažoval o možné hospodářské expanzi Německa , důležitější než vojenská. /České myšlení, r. 85./  

      Ve vztahu k našemu tématu je legitimní otázka, kde a kdy se tady Němci  „vzali .“

      Metodicky je možné následující dělení:

V pohraničních hvozdech na severu a jihu území Čech , na severu tlak proti pohanským Slovanům, Prusům a Polákům, iniciativa klášterů /např.minoritů/. Okrajové proudy se zachytily v českém pohraničí.

Na jihu obdobné tažení, ale proti Uhrům, kteří po obsazení území expandovali na západ.

Za oběma stál mocensky saský vévoda Jindřich Lev, který na přelomu 11. a 12.století vytvořil mocné uskupení /stát ve státě/, kdy mu podléhalo i Bavorsko, kam pařily i země rakouské./ Poznámka: Za tohoto výboje Maďarů bylo zabráno i Slovensko – Horní Uhry./  

Hlavní formou ale byla vnější a vnitřní kolonizace, tj. vznik a rozvoj měst. 

Ta je  v souvislosti  s příchodem Němců zcela určující.  

     Historickým, ekonomicko sociálním podnětem byla tzv. druhá společenská dělba práce. Ta ukončila naturální směnu a vynutila si peněžní formu změny. Dosavadní omezené příhraniční osídlení neumožnilo obchodní výměnu. Řemesla , zpracování kovů, zemědělství – troj polní systém , nový způsob orby pomocí obraceče – pluhu, přispěl k nadprodukci zemědělských produktů.  

     Původní iniciativa počala  u feudálů a klášterů. Brzy pochopil tuto potřebu panovník, zvl. Přemysl Otakar II. Ve vzniku měst spatřoval oporu proti  stálým rozbrojům vzmáhající se šlechty, ale také pochopil vojenský význam měst /výroba zbraní, opevnění / i přínos do královské pokladny / za udělení různých privilegií./  Přemysl Otakar II. založil více než 50 měst. Určený lokátor zval ze zahraničí přední německé měšťany , řemeslníky , kteří přinášeli další rozvoj výrobních sil.   

       K této vnější kolonizaci se přidala zákonitě vnitřní. Čeští obyvatelé podhradí i nevolníci se mohli osvobodit za tzv. výhost – zaplatit 1 groš český a svobodně se vystěhovat , pokud neměl další dluhy. Odcházeli ilegálně i dlužníci bez výhostu a nikdo neměl právo je vrátit. 

     Ve městech bylo zavedeno tzv. emfiteutické  /německé / právo. Všichni občané byli osobně svobodní, po 10 a více let byli osvobozeni od daní, mohli svobodně využívat  půdy v okolí měst /možnost zákupu / i privilegií, které byly městu uděleny /právo mílové, pivovarní, řezníků a dalších./  

     Tento proces zákonitě vedl k sociální diferenciaci obyvatel měst, vyčlenil se patriciát převážně německý, který ovládl vedení měst.

     Tento závažný, složitý a dlouhodobý proces ukazuje, že se odehrával uvnitř jistého územního celku, ovládaného panovníkem. Přemyslovci  do 12.století vládli území Čech proti mocným rodům Slavníkovců a později i Vršovců a  dokázali svoji knížecí moc upevňovat. Jejich síla jim umožňovala zasahovat do vnitřních  záležitostí říše, dokonce do bojů o trůn. Přemysl Otakar II. dokonce uskutečnil tažení do Polska /založil Královec/. 

     Přemysl Otakar I. napomohl Filipovi Švábskému na říšský trůn. Za to mu byl přiznán dědičný titul královský, právo instalovat pražského biskupa, území Čech bylo nedělitelné /včetně Moravy./ 

     Za podobnou pomoc udělil Přemyslu Otakaru I. obsáhlá práva Fridrich II.- sicilský. Do naší historie , jako základ historického práva , se zapsala Zlatá bula sicilská /1212/.  Obnovila pozapomenutá práva Filipa Švábského a potvrdila:    

Dědičnost českého královského titulu

Morava a pražské biskupství je nedílnou součástí českého království

Římský panovník uděluje léno jen doma zvolenému králi

Povinnost účasti na říšských sněmech a korunovačních jízdách

Upravena tzv.primogenitura v Čechách a sekundogenitura na Moravě 

     Po vymření Šlaufů a vytvoření kurfiřtského systému /1257/ byl český král jmenován kurfiřtem. Do historického práva českého je nutné také zahrnout Zlatou bulu císaře  Karla IV., kde byla mimo jiné potvrzena nezávislost českého království.   

     Tento  historický zjednodušený exkurz byl nezbytný pro uvedení tohoto historického práva do základů čs. státu, jako dovršení procesu národního obrození a politické emancipace v důsledku společenských procesů v Evropě v průběhu a v závěru světové války.

     Diskuse o českém historickém právu byla s různou intenzitou vedena zejména po vzniku dualismu /1866/, umocněna hospodářským, kulturním a politickým vývojem Čech. Odboj proti diskriminaci Čechů vrcholil v odporu proti Taaffovu režimu a proti punktacím. Až do roku 1917, kdy do otázky českého historického práva vznesly zásadní impulzy ruské revoluce , zejména říjnová, uvažovaly různé proudy české politiky o jeho naplnění v rámci

Rakouska- Uherska, případně v samostatném království, nebo v rámci všeslovanské říše pod ruským carem /Kramář/. Teprve poté se rodí v zahraniční Masarykově činnosti idea samostatné republiky Čechů a Slováků v rámci poválečného uspořádání Evropy.

Masaryk personifikuje tento proud , i když značný přínos měl i Edvard Beneš.

Dovolávali se české státnosti právě na základě práva historického a přirozeného. 

     Náš samostatný stát nikdy nepřestal existovat od Velké Moravy, existuje právo na jeho obnovu. Historicky existuje v přirozených nedělitelných hranicích. Češi a Slováci jsou jeden národ o dvou větvích, rozdíl v řeči.

Spojení by vytvořilo příznivý poměr mezi národním celkem /Čechů a Slováků/ a sídlícími v Čechách Němci, resp. Maďary na Slovensku.

Podle sčítání v r.1910 /určující byl jazyk/ byl poměr :

Čechů   a  Němců:  6,3 mil  :  3,5 mil

Slováků a Maďarů :1,6 mil  : 1 mil

Celkem : Čechů a Slováků 8 mil. : 4,5 mil. Němců a Maďarů

Masaryk pokládal za optimální 4/5 Čechů a Slováků v novém státě. Češi a Slováci tvoří jednotné politické etnikum. Nový stát měl být státem národním. 

Byl  veden zápas /zvl.Beneš/ o uznání čs.hranic podle historického a přirozeného práva. Masaryk připouštěl určitou korekturu hranic /jižní Čechy a jižní Morava, Slezsko, později Chebsko/ a tím snížit počet Němců asi o 1 milion. Přirozené právo ale spojoval také s otázkami obrany , ekonomického propojení –doprava, suroviny, vyspělá výroba a p. Je trvalou zásluhou Beneše, že dovednou taktikou toho dosáhl při jednání v Paříži.

/Poznámka: Podobnou myšlenku měl prezident Beneš v r.1938, když byl ochoten , aby unikl diktátu Němců, odstoupit část pohraniční oblasti před opevněními.  Prchalou byl nazván zrádcem.  /

Masaryk uvažoval také o spojení s Jihoslovany a tím získat i přístup k moři.   

     Porážka Německa  a Rakouska –Uherska /R-U/ ve válce a vznikem nástupnických států na jeho bývalém území se R-U rozpadlo. Dosud vládnoucí Němci, kteří dosud blokovali

nárok na vlast a požadavek jejího znovuzískání a sebeurčení. SDL má zastupovat nárok  národní skupiny na navrácení uloupeného majetku a na odškodnění. Má také udržovat tradici, vychovávat mládež , atd.

     Roku 1957 se stal SDL členem  Svazu vyhnanců, který zastřešuje podobné organizace  ze všech zemí.

     Tak byl postupně vypracován jasný programový , politický a organizační základ, který je ale soustavně rozvíjen. Připomínám zvl. Stanovisko sudetoněmecké rady ze 7.5.1961 k sudetské otázce , tzv. 20 bodů a Manifest ze 23.6.1979. 

     Je zajímavé , že SDL se neztotožňuje se žádným čs.-německým smluvním dokumentem /viz.Ústavní soud 1948/, i když pro jejich činnost vytváří /smlouvy po r. 1990 / příhodné podmínky.    

Charakter dosavadních česko /slovensko / německých smluv.  

      První mezi ČSSR a  SRN  byla po složitých jednáních uzavřena v r.1973. Bylo to umožněno procesem uvolnění v přípravě Celoevropské konference, vláda W.Brandta  opustila tzv.Halsteinovu doktrínu a uzavřela řadu smluv se socialistickými zeměmi. ČSSR byla poslední. Složitost byla právě v nutnosti uznání či neuznání Mnichovské dohody.

Poznámka: již zmíněný Ústavní soud v Karlsruhe v r.1948 vydal rozhodnutí, že německá říše existuje v hranicích z prosince 1939 /tedy po Mnichovské dohodě , pouze na části území nemůže vykonávat svoji jurisdikci./  

Nakonec byla nalezena formulace a jisté ústupky nutné k podpisu dohody.

Mnichovská dohoda byla ČSR vnucena násilím

/dle Vídeňské konvence ze 60.let  jsou všechny smlouvy vnucené násilím od počátku neplatné. /

ČSSR a NSR „považují Mnichovskou dohodu dle této smlouvy za nulitní.“ 

Respektují Benešovy dekrety z r.1945 , článek II. 

Potvrzují neporušitelnost společných hranic nyní i v budoucnu, neomezeně uznávají svou územní celistvost.

ČSSR se naproti tomu vzdala válečného odškodnění vcelku i jednotlivě. Nároky NSR nebyly vzneseny.   

     NDR ve společném prohlášení s ČSR 25.6.1950 uvedly:

Obě strany nemají vůči sobě žádné územní nebo finanční nároky

Provedený odsun Němců z ČSR je nezměnitelný  /Toto na doplnění/. 

     Po roce 1990 byla vytvořena zcela jiná mezinárodní  i v ČSSR situace. Je nutné připomenout roli V.Havla , který ještě před zvolením se omluvil za vyhnání.  Nemělo to pouze morální, ale zvláště politické a praktické důsledky.

     Za „demokrata „ Havla nevedlo jednání čs. Ministerstvo  zahraničních věcí, ale kancelář prezidenta ČSFR v zastoupení Schwarzenberka, za stálého tlaku SDL.  Proto také obsahovala řadu pro ČSFR  nevýhodných až ponižujících  formulací.    

V preambuli použito slovo vyhnání , nerozlišeny příčiny vzájemného násilí a původce

Byla sice konstatována neplatnost Mnichovské dohody dle r.1973, ale bez formulace  „vnucena násilím“, tj. neplatná od počátku. – a tedy platná až do března 1939. 

V českém textu /čl.3/1/ je uvedeno potvrzení existujících státních hranic, ale v německém textu se mluví o stávajících hranicích. /bestehende grenze/. Taková formulace platila mezi hranicemi NDR a NSR , respektive mezi Spolkovými zeměmi NSR./ Navíc.  Ve Spolkovém sněmu byla ke smlouvě přijata rezoluce , kde je uvedeno: „NSR vítá uznání práv v ČSFR usídlené německé menšiny  /čl.20/ a připomíná jejich vyhnání. Smlouva nemohla řešit otázky majetku, je naděje na pokrok, že v rámci EHS svobodná volba bydliště pro vyhnané německé občany to vyřeší.“

Je zajímavý i výrok tehdejšího ministra ZV ČSFR J.Zielence v listopadu 1992, že vše upraví budoucí začlenění České republiky do územního celku Německa. 

Poznámka: Předsednictvo Světového sdružení bývalých politických vězňů v exilu v dopise Havlovi mu připomíná odpovědnost za tuto smlouvu./Viz:Komu sluší omluva , str.215/. 

Česko- německá deklarace

     Sjednaná byla za sestavy: prezident V.Havel, předseda vlády V.Klaus a ministr zahraničí J.Dientsbier.  Z iniciativy Havla byli představitelé všech politických stran přizváni na Hrad k posouzení  připraveného textu, včetně formulace „obě strany se hlásí k odpovědnosti za bezpráví.“ Odmítli to komunisté a republikáni. 

H.Kohl  k  Deklaraci prohlásil :

Jde o sblížení pozic , nikoli o konečné vyřešení sporných otázek.

Máme společnou budoucnost ve sjednocené Evropě , kdy ČR bude členem EU a NATO.

Za utrpení sudetských Němců budou co nejvíce zapojeni do spolupráce mezi oběma zeměmi

Ocenil , že česká strana poprvé uznala  „vyhnání“ , vyvlastnění , zbavení občanství bylo bezprávím a že vyslovila politování nad kolektivním charakterem viny i nad zákonem. č.115 /46.   

H.Kinkel  , tehdejší MZV SRN také prohlásil:  

Deklarace neznamená konečnou čáru, jen dokončuje proces usmíření mezi sousedy

Poděkoval USA, Francii , Rakousku a EU za podporu Deklarace

Vyzval ČR, aby byla vstřícná vůči sudetským Němcům, uspokojila jejich majetkové požadavky a umožnila jejich opětné usídlení na české půdě.

Ve Spolkovém sněmu se pouze 13 poslanců zdrželo. Ostatní souhlasili, včetně

Gisiho /PDS/ za stranu demokratického socialismu.

Z českých představitelů protestoval pouze tehdejší předseda Poslanecké sněmovny  M.Zeman, jel do NSR, žádal úpravu textu, byl ale odmítnut.

     Zmíněné dokumenty je nutné posuzovat nejen dle textu, ale i dle doprovodných usnesení či autoritativních prohlášení německých představitelů, kteří vysvětlují jejich podstatu.

Deklarace m.j. doporučuje přímá jednání představitelů ČR s jednotlivými spolkovými zeměmi.Ta začal již Nečas, snaživě v nich pokračuje Sobotka, ke škodě autority samostatné ČR.    

Stručná charakteristika současné situace v činnosti SDL a na české straně  

     66.sjezd SDL v létě 2015 v Augsburku se prezentoval několika významnými rysy. Bombasticky bylo oznámeno , že opustil požadavek zpětného získání vlasti a majetku v ČR. Mělo to být podnětem pro další ofenzivní kampaň směrem k nám. Znovu o tom rozhodovalo v Mnichově Spolkové shromáždění SDL 28.2.2016.  Ale. Správní soud v Mnichově v lednu letošního roku tuto úpravu odmítl s tím, že je to změna stanov a účelu organizace  a proto s ní musí vyjádřit souhlas všechny složky. Od počátku tuto úpravu odmítá Witikobund.  Znamená to, že SDL , možná vědomě, začal mávat vavřínovou snítkou, svůdně vonící, ze které se nakonec klube větvička z pouhého bobkového listu.  

     Druhou významností, asi obvyklou , byla reprezentativní účast představitelů spolkové i bavorské vlády , za Merkelovou zmocněnec vlády, dále celá vládní kamarila Bavorska. Obě delegace slíbily pokračovat ve štědré finanční podpoře jak SDL v Německu, tak německé menšiny v ČR ! Bavorská ministryně E.Müllerová navíc vyhlásila kampaň Lidská práva bez hranic. Sudetští Němci byli  označeni  za tzv. bavorský kmen.

     Konečně je nezbytné připomenout  početnou, až podbízivou účast z ČR – snad jen věrné z těchto přátel. Vikář dr.Vojtěch Eliáš , zástupce biskupské konference , Arnošt Marks /manžel ministryně ČSSD / zastupoval Bělobrádka /měl sjezd /, David Kerle, poslanec TOP 09, gen. konzul v Mnichově Milan Čoupek , za ministerstvo zahraničních věcí  Jan Krenter, atd. Jihomoravský kraj zastupoval nějaký David Mazel, člen Rady. 

    Co k tomu dodat ? Spočítejme , kdo tam nebyl, to bude snazší. 

Ještě na závěr . Brno za „ vlády „ babišovce „ primátora Vokřála . V Augsburku byl vzpomenut tzv. „ Brněnský pochod života.“ Měl symbolizovat návrat Němců z Pohořelic zpět do Brna. Vlak je  zavezl do Brna , odtud na mši  do Kloster Barmberzigen Bruder  /dle pozvánky p.Vokřála/ a odtud na shromáždění do Augustiánského kláštera. Zde se shromáždila brněnská nobilita  , zástupci církve, samozřejmě hosté, Bernd Posselt za SDL.  Primátorem byli pozváni i zástupci vysídlenců z Rakouska.    

     Zastupitelstvo m. Brna schválilo Deklaraci smíření a společné budoucnosti, kde se to hemží historickými fakty: 

Bez rozdílů zločiny 1939 – 1945

Poselství těm, co byli násilným vyhnáním postiženi

Město Brno upřímně lituje událostí z 30.5.1945 a dní následujících , kdy byli přinuceny k odchodu z Brna tisíce lidí na základě principu kolektivní viny  či užívaného jazyka .

Z celého zastupitelstva byli všichni pro , ODS a ČSSD se zdržela a KSČM byla proti. V proslovech zastupitelů v klášteře byly pronášeny omluvy a uváděna hrůzná fakta o 2 tisících mrtvých při pochodu smrti. 

Z Brna byla také učiněna nabídka na konání příštího sjezdu SDL na výstavišti v areálu BVV. To bylo s díky odmítnuto.  

     Nakonec zbývá znovu připomenout slova T.G.Masaryka ….“ V každém případě naše postavení ve středu Evropy a naše nepočetnost nutí nás k politice bdělé a opatrné.“  Tím více po rozbití ČSFR. 

      Dále bude platit Posseltovo - jsme diplomaté, jsme moudří , jdeme krok za krokem….