KSČM

Když se ve vysílání České televize objevila bombastická reklama na nový koprodukční film Bůh s námi – od defenestrace k Bílé hoře, divákům se klamně slibovalo cosi velkolepého. O to větší bylo rozčarování. Namísto avizovaného »velkého« filmu, zachycujícího pohnutou dobu, se divákovi dostalo rozpačité, unylé náhražky. 

Zajímavé byly některé myšlenky, ale pak už jen kostýmy. Kdo podle reklamy naivně čekal, že uvidí barvité fresky pohnutých dějů, zalidněné plnokrevnými renesančními osobnostmi zápasícími s Habsburky o náboženskou svobodu, o kontrolu panovnické moci, nedočkal se. 

Proč Česká televize se zahraniční koprodukcí, obrazně řečeno, namísto reklamně přislíbené pravé a nefalšované horké kávy dějinného zápasu servírovala divákům mdlou, vychladlou meltu? Na to existuje několik věrohodných vysvětlení. Nevyznívají pro Českou televizi lichotivě a některá nasvědčují přímo ostudným pochybením. 

První, neutrální vysvětlení nabídl kreativní producent projektu Jan Lekeš. Podle něj: »Během realizace filmu se postupně ukazovalo, že produkční náročnost projektu bude vyšší, než byl náš původní odhad. 

Bylo nutné scénář postupně upravovat, aby byl v souladu s realizačními možnostmi.« Přeloženo do srozumitelného jazyka – rozpočet stačil sotva na kostýmy, nezbylo na dobrý film. 

Druhé vysvětlení podává tvůrce scénáře filmu literární historik Pavel Kosatík. Na Facebooku a pak i v rozhovoru pro tisk konstatoval, že Česká televize jeho scénář zpotvořila: »Já …napsal scénář toho hraného filmu, který ČT přijala a schválila. Pak nastal běžný realizační proces, kdy se zjistilo, že nejsou peníze, a začalo se škrtat. Tam jsme se přeli, ale to je normální realizační fakt. Po tom zkrácení to začali točit. Ale ve výsledku, který mi po roce poslali, zdaleka nešlo jen o zkrácení, ale o totální překopání všeho…« 

Znehodnocení původního scénáře, kdy Česká televize vyrobila unylý a rozpačitý výsledek, spočívá podle Kosatíka v tom, že v jeho původním scénáři »byly úplně jinak pojaté hlavní postavy. Je to rok 1618, tedy ještě vrcholná renesance, a ne zádumčivé baroko, všechny ty postavy ve skutečnosti byly plné síly a energie, mnohé z nich měly vtip. Byla to látka pro ‚shakespearovské‘ drama, kde se všichni mezi sebou rvou a zároveň žijí na plné pecky.« 

Třetí vysvětlení, které přinesl Richard Vlasák v článku publikovaném v Britských listech, vyznívá pro Českou televizi nejhůře. Vlasák je příznačně nadepsal titulkem »Bůh je katolík, zvěstuje ČT«. Vlasákovou nejpodstatnější výhradou je to, že laciný film zkresluje dějiny. Vyčítá České televizi, že »tímto počinem pokračuje v trendu Andělů Páně, nepovedeného Husa«. A vyčítá jí i skrblictví slovy: »Na barokní Svatojánské navalis se vždycky čas, prostor a peníze najdou.« Podle Vlasáka »je potřeba říci, že volbou Fridricha V. Falckého udělali stavové chybu, panstvo usnulo na vavřínech, nelze z toho však vyvozovat, že by si Bůh přál rekatolizaci a s ní spojený exil osobností, jako byl J. A. Komenský nebo Václav Hollar, zánik protoparlamentu nebo germanizaci, jak říká ČT v tomto nepovedeném opusu – výběrem scén a příběhů ze spletitého vyprávění o české rebelii – místo přijetí ústavy, obraz Panny Marie nesený bitevním polem; místo kritiky utrakvistů a bratří vůči králi Fridrichovi zanícený detail pálení kostí fanatikem Scultetem.« Právem vyčítá autorům filmu zamlčení toho, že »oním zapomenutým ideálem, o nějž stavům šlo a jež autoři zakašírovali k nepoznání, je nebývalá náboženská snášenlivost předbělohorských 

Čech a Moravy.« Jak vidno, veřejnoprávní televize nemá problém jen s podáním poctivého a věrohodného obrazu dějin nových a nejnovějších. Problémy může mít i se scénáři a vykreslením obrazu dějin starších. A nedostatek prostředků nebude zřejmě hlavním důvodem toho, že z její dílny častěji vycházejí, poměřováno ne jen penězi, ale především kvalitou, poněkud laciné a ne vždy důvěryhodné produkty.