KSČM

(27.9.2019)

Již notnou dobu je patrné, že se s postupující globalizací a propojením světa stírají rozdíly mezi pravicovými a levicovými stranami. Hlavním důvodem je, že i ryzí pravicové (neoliberální) strany pochopily, že ve svých volebních programech musí mít zahrnutu jistou levicovost, byť jí může být na hony vzdálená. Druhým důvodem je fakt, že se zejména v Evropě klasické levicové strany odklonily od ochrany dělníka (byť jej dnes můžeme definovat různě) a převzaly prvky pravicové politiky. Zde byla největším problémem „třetí cesta“ Tonyho Blaira, který uvrhl celou levici všanc kapitálu. Sociologický výzkum, který 3. 9. 2019 vydalo CVVM (Centrum pro výzkum veřejného mínění) nám jasně ukazuje, že neustále dochází k poklesu těch lidí, kteří s

e řadí na levici, zatímco počet lidí na pravici roste, případně se rozšiřuje středový prostor. Výzkum se jmenoval sebezařazení na levopravé škále politické orientace. Co z dat můžeme vyčíst?
Alarmující je, že zařazení na škále levice – pravice podle věku, ukazuje dramatické rozdíly, kdy lidé mezi 15 – 19 lety inklinují hlavně k pravici a k levici nikdo. Respektive se jich velké množství nachází ve středu, což je způsobeno jejich ideovým neukotvením, kdy se tito lidé stále hledají. S narůstajícím věkem se začínají objevovat lidé, kteří inklinují k levici, a největší podíl nalézáme u lidí po 60 roku věku, což je způsobeno hlavně jejich tíživou životní situací a vztahem výše důchodů versus náklady na život. K pravici naopak nejvíce inklinují lidé v rozmezí 30 – 44 lety. Tedy tzv. „husákovi děti“, které se dnes nalézají v produktivním věku. Vzhledem k tomu, že ekonomika pořád funguje celkem dobře, pracovních pozic je stále dost, tak valná část těchto lidí nevyhledává levicové hodnoty a vnímá je spíš jako negativum, kdy si říkají, že pracovat může každý, pokud by chtěl a ten, kdo žije například ze sociálních dávek je lidově řečeno „vyžírka“. Tento vztah se ale vždy mění s nastupující krizí. Když se totiž podíváme na data, která ukazují rozprostření inklinace k levici v čase, tak zjistíme, že maxima se vyskytují v dobách krize – ať z vládnutí (opoziční smlouva nebo korupční skandály pravice) nebo ekonomických důvodů (rok 2008). Po roce 2013 však nastává propad lidí (a to poměrně razantní), kteří se hlásí k levici nebo alespoň k levému středu. To může být způsobeno prostoupením kapitálu do všech úrovní lidského života, stejně i stabilitou zaměstnání, byť jsou mnozí lidé nuceni mít například několik úvazků, aby uživili své rodiny.
Přesun voličů levice však nastal i v případě odlivu k jiným politickým subjektům. Levice si vždy myslela, že jí voliče odcizilo hlavně vládní hnutí ANO, jenže v zákrytu nenápadně vykukuje i SPD Tomia Okamury. Když se na data podíváme detailněji, tak zjistíme, že u ANO se vyskytuje necelých 6 % ryze levicových voličů, abychom zde našli téměř 18 % lidí, kteří se řadí k levému středu. To znamená, že ANO vlastní přibližně 20 % voličského elektorátu ČSSD. Naproti tomu hnutí SPD vlastní shodně 7,5 % lidí, kteří inklinují k ryzí levici (KSČM) nebo k levému středu (ČSSD). Z toho můžeme usuzovat, že hnutí SPD tyto voliče získalo hlavně proto, že převzalo mnoho bodů levice a do svého čela postavilo sice demagoga, ale výborného rétora v podobě Tomia Okamury.
Jak z této šlamastiky ven? V zásadě existují dvě možnosti. Za prvé: doufat, že brzy přijde krize a nové přerozdělení kapitálu. Právě v tu chvíli narůstá počet lidí, kteří vyznávají levicové hodnoty, protože je ohrožen jejich sociální status, stejně i pracovní pozice. Levici vyhledávají zejména proto, že by je měla ochránit před negativy tržního hospodářství. Tyto hodnoty ale dnes tolik nejsou v kurzu, dokud ekonomika funguje. Druhou možností je hledání takových témat, která by rezonovala ve veřejném prostoru a odlišovala se od klasické staré levice, stejně i pravice, případně populistů. Nejedná se o nic jednoduchého, protože mnoho levicových témat zeje v jiných programech i pravicových subjektů. Možná by stálo za zvážení se podívat do zahraničí, jako třeba dnešní Velkou Británii a transformovanou Labour Party. Každopádně musí levice najít takové řešení, které jí vrátí oblibu. Musí například diskutovat o základním příjmu, radikální ochraně životního prostředí, stejně i vody, rovněž se nesmí bát používat tvrdší rétoriky v podobě zdanění spekulativního i likvidního kapitálu atd.